RECENZE FILMU

Nedůvěra může být pěkně nevděčná. Dokáže vyvolat předsudky, které vám zkazí zážitek z jinak docela kvalitního filmu. Jenže v některých případech, a těžko říct, v jakém jsou poměru oproti prvně jmenovaným, byste měli svým instinktům věřit. A když režisérka ztělesněného nevkusu s názvem Mamma Mia! z ničeho nic oznámí životopisné drama, nejde asi udělat nic jiného než utéct bez ohlížení. Já to neudělal...

Musím uznat, že bych podle Iron Lady nikdy nepoznal, že právě Phyllida Lloydová má na svědomí pouze rozjuchaný "muzikál po přechodu" (jinak je zkušenou divadelní režisérkou) - opravdu se jí daří oprostit od minulého projektu.
Není to ale tím, že by si našla jiný režijní styl. Je to tím, že žádný nemá. Její Iron Lady se proto topí v nekonečně stereotypním naplnění žánrových klišé bez jediného originálního nápadu, které očividně vyprodukoval kdosi bez špetky talentu. V takové situaci může každý její film vypadat úplně jinak, protože nemá nic, čím by je propojila, co by pro ni bylo typické.
Právě ona sama likviduje potenciál Železné lady a neschopná režie se neustále dostává na povrch. Nekonečný chlad, prázdnota, bezobsažnost a sterilita sálají z každé vteřiny tak nekompromisně a komplexně, že do země zadupou sebemenší náznak kvality. V důsledku proto nestojí za zmínku vůbec nic, včetně výkonu Streepové, který v kontextu se zbytkem nudí stejně jako vše ostatní.

Když jsem o Mamma Mia! psal jako o senilním filmu, bylo v tom něco jízlivosti. Železná lady ale opravdu JE senilní film, to berte jako konstatování. Nekonečná šeď zběsile lemovaná nesouvislými záchvěvy nepřenosného smutku, nepřesvědčivé nostalgie a halucinací, tak si já představuji senilní mysl.
Jistě šlo částečně o záměr zakořeněný již ve scénáři, ostatně příběh sledujeme formou vzpomínek dementní (diagnóza, ne urážka) staré Thatcherové, ale je to záměr moc komplikovaný, aby se režisérce nerozsypal pod rukama. Zatímco totiž námět jde směrem od průměru a vymezuje se (Iron Lady tak mohla být zajímavá, kdyby se jí chopil například někdo lynchovského nebo cronenbergovského typu, kdo by z motivu demence hlavní postavy a halucinačních scén vykouzlil divy), fušerská rutinérka Lloydová dělá vše přesně tak, jak to bylo uděláno milionkrát, čímž přináší ještě více zmatku, protože se tím forma a obsah rozcházejí. Ve výsledku se ze snímku, jehož cílem bylo spíš přiblížit emoce spojené se stářím a ztrátou kontroly a vůle (protože se vzpomínající Thatcherovou se setkáváme častěji než s tou aktivní), stal klasický faktografický životopisný flák. Takže se nakonec nedozvíme vůbec nic - o emocích, ale ani o faktech z hrdinčina života (není jich dost).
Svébytný scénář je pro Lloydovou skutečně smrtící. Vyžaduje stejně živelný přístup, ale dostává se mu krom splnění očekávaného i režijní bezradnosti. Vždyť, proboha, ta ženská považuje za vhodné využít i tak vyčpělý prvek jako nechat Streepovou cupitat v blankytných šatech skrze zástup gentlemanů v jednotĺitých oblecích. (Přičemž nachlup stejné scény byly mimo jiné i v Pravé blondýnce 2 - vážně je tohle film, ke kterému chce být oscarový kandidát přirovnáván? Přitom je to asi nejchytřejší režijní nápad, jakému jsme svědky!)

Na druhou stranu - Iron Lady je díky Lloydové tak veskrze primitivní, že na svého diváka neklade sebemenší nároky. Může tak na ni jít kdokoliv, aniž by riskoval, že ji nepochopí a bude se cítit hloupě nebo uraženě. Zároveň se bude vyjímat na našich komerčních televizních stanicích jako trhák týdne, na který se bude lákat jak na největší událost sezóny. Iron Lady přinese doslova komukoliv pocit, že právě sleduje "náročný film" (tedy komukoliv krom lidí, kteří někdy "náročný film" viděli). Ostatně, když jmenujete, co by v životopisném snímku mělo být, Lady to má!
Lloydová skutečně nakoukala pár slavných životopisů a Železnou lady sestavila tak, aby tabulkově plnila jejich účel bez připomínky. Trochu mi to připomíná vlastní zkušenosti ze školy, když nám zadají úkol "napsat článek tak, aby vypadal třeba jako typický sloupek v Mladé frontě". My si pak musíme přečíst pár čísel, nasát atmosféru a napsat něco, co vystihuje daný styl, jakkoli to nevypovídá nic o nás. Děláme vlastně atrapy. To netlachám z cesty - jsem přesvědčený, že stejným způsobem tvoří Phyllida Lloydová atrapu typického životopisného snímku. Můžeme přesně sledovat jednotlivé prvky správných biografií jak z nějaké příručky pro režijní začátečníky nebo studentské práce. Připomínám, jak strašně je to nevhodné vůči až surrealistickým prvkům ve scénáři.

Nejbolestnější na filmu se mi zdá, jak (ne)využívá až zneužívá Meryl Streepovou. Bohužel z její vlastní vůle, protože druhá dáma Británie následuje její mnohaletý standard. Meryl pro mě vždy bude Sophií, Kramerovou, Silkwoodovou a dalšími přirozenými ženami, jež zvládala před lety doslova strhujícím způsobem. V poslední době ale obsazuje bezvýhradně afektované, roztomilé, nebo afektované a roztomilé dámy, ze kterých čiší vše, jen ne přirozenost. Velmi mě to mrzí, ale jakkoli si jde tyto role užít, nejsou jí hodny. Zatímco dřív dokázala otisknout bezprostřednost, dnes jsou jejími komoditami připravenost, strojovost a leckdy pitvoření. Margharett Thatcherová je vrcholem této nepřirozenosti, kdy ani na vteřinu nepochybujeme o tom, že sledujeme vynikající herečku, ale rozhodně ne skutečnou ženu. Ano, Thatcherová, Childová i všechny ostatní skutečně takové být mají, ale já už začínám uvažovat o tom, jestli Streepová za záměr neskrývá jisté přešlechtění svého talentu.
Na druhou stranu může být pro někoho sympatické, že se "nezakopala" čistě do dramat pro ceny, ale umí se stále vyblbnout - tohle samozřejmě není ten případ.
V čem však tkví hlavní problém, Lloydová není natolik schopná, aby dala Meryl skutečný prostor. Považuji za paradoxní, že ačkoliv nesleze z plátna, ve skutečnosti je neustále tlačena do jedné a půl herecké polohy, takže Iron Lady nijak nereprezentuje její rozsah.

Iron Lady skončila jako ten nejobyčejnější možný biografický film, v němž jsou využity naprosto všechny prvky pro ně typické od jednotlivých záběrů po vyznění.
Snad zvládne být snesitelnou jednohubkou pro občasné diváky, kteří zajdou na jeden vážný film ročně a chtějí, aby byl přesně takový, jak si ho představují. Pro nás ostatní je to až směšně samoúčelné, amatérsky tápající a trapně doslovné. Phyllida Lloydová zcela pohřbila jakýkoliv potenciál scénáře Abi Morganové (která si do životopisu jistě napíše spíš letošní Stud), jenž naopak nechtěl být typický. Pozdě bycha honit...