Zklamaná...

Kdybych o skutečné Margaret Thacher nevěděla tolik co vím, řekla bych, že tento film by jí ukázal jen z přehledů kratičkých úseků a zaměřil se pouze na její postupné "senilnění". Vím, že je to také její součást, ale od životopisného filmu bych předpokládala hlavně výpravný příběh o jejím životu, hrdinství a odvážnosti, ne o jejích posledních chvílích, které ji bohužel potkaly, ale které o ní říkají pramálo. Výkon Meryl Streepové byl opět naprosto úžasný, o tom žádné pochyby, jen bohužel podání tohoto filmu mě opravdu zklamalo.

Tak to vidím já...

Phyllida Lloydová je oficiálně největší rutinérkou a fušerkou loňské sezóny. Může mě jen mrzet, že tím pohřbila nadějný film. Scénář skýtal halucinogenní jízdu, dostali jsme sterilní pařez.

Železný muž neboli Iron Man tu už byl a nyní je řada na Železné lady. Vůbec nemám v plánu tyto dva filmy srovnávat, když se tematika nemůže lišit víc, nicméně jak dopadlo biografické drama o britské premiérce Margaret Thatcherové, kterou sehrála jako na míru připravená herečka Meryl Streep? Co se týče podobnosti, Meryl nemá problém, ale musela předvést víc než to, aby po dvou neúspěších za sebou obhájila svoji nominaci na Oscara. No, na rozdíl od filmu Julie a Julia jí tentokrát s Železnou Lady dávám daleko více šancí. Zde si totiž po celou dobu udržela post naprostého čísla jedna. Je to pochopitelné, když film vypráví příběh o její postavě, nicméně zde nechyběla prakticky v žádné scéně, ba pomalu ani záběru. Sehrála dozajista nesmírně obtížnou roli političky se zaslouženou přezdívkou, a ačkoliv přesto nešlo o bůhví jak výjimečný výkon, nenacházím důvody, proč bychom jí měli nominaci zazlívat. Co se ovšem týče filmu jako celku, už tak nadšený nejsem. Člověk se prakticky vůbec nemusí zajímat o politiku, aby tomuto filmu porozuměl, což je fajn. Co mi ale přijde na ději celkem zvláštní, je fakt, že se zde neustále střídají scény z minulosti a přítomnosti. Pořád se přeskakuje z mládí a politického života do stáří s narušeným duševním zdravím, což sice trochu napomáhá udržovat snesitelnou hladinu monotematičnosti, avšak to pořád v konečném důsledku nemá příliš vliv na celkovou náplň, kterou diváci dostávají. Občas zkrátka přijde řada i na zívání, a prostě se nedá zrovna říct, že si jde tento film vyloženě užít. Železná lady přesto není špatný film. Jakožto biografie slavné britské političky, myslím, nedopadla úplně nejhůř, a je i dost možné, že na ni v blízké budoucnosti nezapomenu. Velmi se mi zde líbil Jim Broadbent, a Meryl Streep, která mu bohužel moc prostoru nedala, předvedla průměrný, avšak ocenitelný výkon.

Bude to trochu dlouhé. Nevím, co vlastně od filmu všichni čekali. Je jasné, že každá biografie, pokud má trvat méně než několik dní a nocí, si musí vzít z života slavné osoby jen některé pasáže, momenty a fakta. Někdo zpracuje život umělce ve zkratce od dětství až po stáří, někdo se zaměří na jistý okamžik, který byl nějakým způsobem zásadní, někdo jej pojme jako zkratku o cestě za slávou, někdo jako retrospektivu z pohledu starce, který vzpomíná. Poslední způsob, který zvolily tvůrkyně Iron Lady, není neobvyklý a naskýtá zcela logickou možnost nahlížet na kontroverzního člověka nostalgickým a smířlivým pohledem. Proti tomu vážně nic nemám. Film není moc dlouhý, takže rovněž logicky musely tvůrkyně z života Marge hodně selektovat a vystříhat jen nějaké zásadní pasáže. Myslím, že byly zvolené docela trefně. Co z filmu rozhodně sálá, je obdiv k ženě, která byla výjimečná už jen proto, že byla žena. Pasáže, kdy je Margaret v blankytném kostýmku jediná mezi stovkami černých sak, jsou náhodou dobrým filmařským trikem, jak tu výjimečnost ukázat - a když už nic jiného, tohohle si všimnout musí každý. Co lze samozřejmě filmu vytknout, je kvůli té jeho na biografii netradiční krátké stopáži malá hutnost fakt. Ale jak jsem říkala v úvodu, vše se prostě odvíjí od formy, kterou filmaři pro vyprávění příběhu zvolí. Pro scénář a režii prostě byla odrazovým můstkem Margaretina demence a stáří, kdy z rázné a nekompromisní ženy zbyl jen smutný odraz. Příběh je rozdělen vlastně skoro ve dví, a nynější stav je na plátně tak dlouho jako cesta Margaret z mladé holky na post ministerské předsedkyně, takže zcela přirozeně ten je velmi zkratkovitý. Myslím, že i tak to zásadní tady přece jen zůstává. Aby byl příběh hutnější, musely by být části příběhu v nepoměru, čili byl by to příběh od mládí ke stáří, s žádnými skoky v ději. To jsou ale spekulace a prostě záměr autorek byl takový, jaký je. Tudíž nějak nemám co vytýkat. Jak jsem říkala, nechybí tu zručné filmařské pasáže (např. přechody ze stáří do mládí formou stejných Margaretiných zvyků – viz třeba poklepávaní nohy o nohu, zmiňovaný kontrast mezi ní coby jedinou ženou mezi chlapy politiky), humor, který správně příběh odlehčuje (v podobě Margaretina manžela), dojetí… No a samozřejmě to nejlepší: Meryl. Myslím, že Oscara si naopak zaslouží zcela stoprocentně (a věřím, že ho i dostane), protože její Margaret je neuvěřitelná. Ostatně neuvěřitelné jsou i masky, které byly oceněny Baftou, a myslím, že Oscar jim taky neunikne. Neviděla jsem žádný celovečerák, kde by byl někdo namaskován zaprvé tak dokonale a zadruhé tak dokonale stařecky. Nevím, jaká patlátka ti machři používají, ale i v detailech, který tu není málo, prostě Merylina tvář vypadá jako tvář stařenky a není tam vidět ani náznak něčeho umělého! Asi kouzlo. No a taky musím ocenit to, že Meryl vypadá v pasáží úplného stáří menší, než ve skutečnosti je. Je sice shrbená, ale prostě není tak malinká, aby byla o tolik menší v kontrastu s ostatními. Prostě proměna, ať dosažená jakkoli (možná postavením kamery), je dokonalá. Možná mám z filmu lepší zážitek než všichni ostatní proto, že jsem na něj nekoukala jako na klasický film, kdy se chci nechat bavit a překvapovat dějem. Koukala jsem na to, jak to ta Meryl zahraje. Sledovala jsem každé její gesto a její typické skoro neznatelné pootočení očima či koutkem rtu více než ostatní herce a děj okolo, a z tohoto pohledu mám přímo královský zážitek. Jinak si myslím, že Železná lady je zcela srovnatelná s Královnou, která byla kritiky přijímána mnohem mnohem lépe. Až na to, že Meryl v podání Margaret Thatcher je tisíckrát lepší než Helen Mirren, která byla oscarovou tutovkou. Chtělo by to oprostit se od faktu, že film natočila autorka Mamma Mia!, který možná někdo nemá rád, protože nemá rád muzikály. Pro mě je to jeden z nejlepších Meryliných filmů vůbec a jedna z jejích nejlepších postav, která je oživením v jejím převážně dramatickém portfoliu, a jestli tedy někdo bere a priori Phyllidu Law jako neschopnou filmařku jen kvůli tomu, že natočila tenhle film, měl by se zamyslet nad tím, jestli to je správné. Iron Lady rozhodně nevznikla proto, aby sbírala ceny, natož aby snad Meryl dostala Oscara. Věřím tomu, že autorky měly k tématu potřebu něco říct, a prostě si pro svůj záměr zvolili nejlepší herečku, která existuje, takže výsledek prostě špatný být už jen kvůli ní být nemůže. Film vnímám jako pohled autorek na život Margaret Thatcherové, a jako takovému nemám co vytýkat.

Zbytečně mnoho stopáže je věnováno závěrečné etapě života Thatcherové, což by možná bylo ospravedlnitelné, kdyby režisérka dokázala zachytit duševní neklid hrdinky zajímavým nebo podmanivým způsobem, ale takto jde jen o plácání od ničeho k ničemu a balení ponožek. Na to doplácí "historická" složka filmu, která je příliš útržkovitá. Už vzhledem k tomu, že jde o film určený do celosvětové distribuce by si zahraniční diváci, neznalí britských poválečných sociálních nepokojů, zasloužili více informací a podrobnější zasvěcení do dění na plátně. Nevyváženost mezi dvěma filmovými rovinami spolu s režisérčiným omezeným vypravěčským uměním udělala z filmu nudnou záležitost a nadějný námět dočista pohřbila. Obávám se, že odvahou a schopností dělat rázná jednoznačná rozhodnutí, které jsou zde u Thatcherové oslavovány, měli disponovat i tvůrci. Meryl je výborná jako obvykle /ale až moc jako obvykle) a je tak v podstatě jediným důvodem, proč se na film vůbec podívat. Cenu si dost možná zaslouží, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jde především o to splatit křivdu z minulých let.

Iron Lady

V letošní sezoně snad není filmu, na který bych čekala s větším napětím a zvědavostí. Pořád jsem někde v koutku duše doufala, že to bude dobré (nepochybovala jsem o své milované Meryl, ale o režisérce a filmu jako takovém), že nepříliš nadšené prvotní reakce se ještě utříbí. Nestalo se tak, ale neměla jsem to srdce film bez zhlédnutí odsoudit. Teď však mám vlastní čerstvou zkušenost a konečně si můžu udělat názor. Bohužel musím dát dřívějším reakcím a mým pocitům za pravdu. Začnu pozitivně. Meryl Margaret nehraje. Ona jí je. Je to právě ona, která drží snímek nad vodou, snad jen díky ní stojí za to Železnou lady vidět. Film sám se rozpadá. Chápu, že účelem nebylo natočit klasický životopisný snímek, ale ať bylo záměrem cokoliv, film sám o sobě nefunguje. Je to neskutečná nuda, trochu lépe vyznívá pár scén z doby politických vrcholů, ale to je asi tak všechno. Celkově to na mě působí tak, že ani sami tvůrci nevěděli, co vlastně chtějí vyprávět. (Ke kontroverznímu pojetí demence Thatcherové se vyjadřovat nebudu.) Bohužel myslím, že úmyslem nebylo vyprávět dechberoucí příběh, ale udělat film, díky němuž by Meryl mohla urvat třetího Oscara. Já bych jí ho přála jako nikdo, ale mnohem raději bych byla, kdyby Oscar získala za roli, která by byla součástí skvělého filmu. To tady neplatí a já zároveň myslím (a strašně ráda bych se mýlila), že to Meryl podkopne nohy.