RECENZE FILMU

Netflix se po nedávném zdařilém úspěchu se Sandrou Bullock v podobě snímku Bird Box rozhodl znovu konkurovat kinům. Opět tu máme postapokalyptický film, nyní jen se dvěma herci a s celkem povedeným vizuálem. Obecně se ale IO moc pozitivním hodnocením nepyšní. A já se nedivím! Nudnější film jsem letos ještě neviděl. A tím bychom mohli skončit, protože mě nenapadá nic, co bych měl dál napsat. Že by moje nejkratší recenze?

Ale dobře, pojďme to trochu rozvinout. IO vypráví příběh o naší Zemi z nedaleké budoucnosti. Naše modrá perla už není dávno obyvatelná, a kromě několika pár oblastí se na ní nedá dýchat. Lidstvo si to naštěstí uvědomilo s předstihem a skoro všichni zmizeli na Jupiterův měsíc, známý také jako IO. Nový domov, svěží začátek. Hned ze začátku sledujeme mladou vědkyni Sam, která patří k posledním obyvatelům naší Země. Ta se snaží ze všech svých sil najít způsob jak nejenom přežít v nehostinné krajině, ale také možný způsob záchrany naší planety. Jenže pak přijde jedno velké dilema. Je tu možnost poslední raketou odletět na IO za lepšími zítřky. Mladičká Sam se rozhoduje, zda poslední možnost utéci z pekla na Zemi využije. Avšak, dostaneme se k ní Micah, který poslední vstupenku na IO rozhodně chce využít a vzít Sam s sebou. Jak se Sam zachová?

Když jsem měl možnost si IO na Netflixu pustit, mé srdíčko zaplesalo. Streamovací společnost, která nedávno povýšila, poslední dobou produkuje celkem zajímavé filmy (seriály má skvělé od samotného začátku). Už to není jen služba, která nabízí nějaké béčkové filmy, ale čím dál tím více se jedná o drahé, plnohodnotné filmy s hvězdným obsazením. Proto jsem se logicky na IO těšil. Hm, a jak jsem zaplakal.

Začátek vypadá přitom naprosto skvěle. Záběry z vesmíru na naší Zemi. Odlet tisíců raket, následná Sam v troskách města, která zkoumá a pátrá a objevuje. Její laboratoř lomeno dům. Její přežívání mi trochu připomínalo film Marťan. Do té doby jsem byl spokojen. Vidíme její úspěchy, neúspěchy. Pak se tam přimotá Micah, kterého hraje herec Anthony Mackie, a vše jde do kopru. Samé mluvení, filozofování, mluvení do duše, obviňování, poznávání, náznaky milostného jiskření, pak zase filozofie, mluvení, pak konečně dojde na tu pusu… Prostě to samé dokola a dokola. Nu, pak přijde finále, u kterého jsem se opět trochu probral, ale bylo předvídatelné a nezáživné. Možná to bylo tím, že mi vymluvili díru do hlavy.


Letos jsem fakt nudnější film neviděl. A přitom to mělo skvělý potenciál. Ano, uznávám, že se tvůrci chtěli spíš zaměřit na pomalejší tempo (To se jim povedlo. Tak pomalé, až jsem pomalu usnul.), nějakou tu myšlenku v té nepřeberné hromadě dialogů, ale dle mého názoru se to dá divákům vzkázat i jinak. Jednoduše, tady žádnou akci nečekejte. Jen dvě postavy, co mluví a usmívají se na sebe. Přesto dávám 40% - tedy 10% za snahu Netflixu konkurovat kinům, 10% za herce Anthonyho Mackieho, protože mi připomněl, že se blíží Endgame, 10% za začátek filmu a 10% za vizuál.