GOLDIE FILM

Megalomanský snímek, mistrovské dílo, jehož rozsahu se jiný film doposud nevyrovnal, jeden z nejambicióznějších filmů světové kinematografie, snímek s nadčasovým poselstvím, který měl vliv na utváření světové kinematografie. Podobná přízviska se váží k Intoleranci. Znalí současné hollywoodské produkce, kde o epické velkofilmy rozhodně není nouze, se asi budou podivovat nad tím, že nemluvím o snímku z posledních let, ale o Griffithově Intoleranci z roku 1916.

Vznik Intolerance nebyl přímočarý, naopak byl provázen mnoha zvraty a nesnázemi. Historie vážící se ke snímku je pestrá a dokládá, že nákladný a ambiciózní film se paradoxně stal pro jeho tvůrce, amerického režiséra Davida W. Griffithe, začátkem jeho pádu.

Je nutno zmínit předcházející němý snímek režiséra, a to Zrození národa z roku 1915. Tvůrce namlsaný komerčním úspěchem a lačný po malé pomstě všem kritikům, kteří Zrození národa vyčítali rasistický podtext, se rozhodl natočit dílo čistší, lepší, vlastně nejlepší na světě. Griffith nejprve dokončil co se rozpočtu týče skromné melodrama The Mother and the Law, které pojednávalo o neprávem obviněném mladém muži, jenž se dostal na šibenici. Příběh se pak stal základem jedné ze čtyř částí samotné Intolerance. Režisér rychle dopisuje ony tři další příběhy a roku 1916 světlo světa spatřuje osmihodinový hrubý sestřih. Časem byla Intolerance zredukována zhruba na tři hodiny. Lidé ovšem na tak dlouhý snímek, jehož poselství a význam nechápali, nebyli připraveni. Po komerční stránce Intolerance úplně propadla, Griffithe, který do ní investoval miliony a miliony dolarů, doslova zruinovala. Nepomohlo ani pozdější rozdělení na dva samostatné filmy (Pád Babylonu, Matka a zákon).

V čem je Intolerance tak zásadní a my se dnes zaobíráme snímkem, jenž byl ve své době naprostou komerční katastrofou? Stručně by se dalo říci, že je to především inovační forma vyprávění, použitá technika, to všechno je na svou dobu neskutečně precizní a nevídané. Ovšem i tady se, po dlouhých letech bádání, objevují nové skutečnosti a filmoví historici jsou nuceni některá fakta mírně poupravit. Na Griffithe se dlouhá léta pohlíželo jako na nejzásadnějšího amerického filmaře 10. let a jako na jednoho z nejzásadnějších filmařů světové historie. Historici neměli možnost zkoumat jiné snímky té doby a podobné teze navíc mohutně rozvíjel sám Griffith, který vydal sebevědomé prohlášení, že on je inovátorem, on používá nové techniky střihu apod. Nebyl důvod mu nevěřit. Nová zkoumání však na konci 70. let a v 80. letech 20. století přinesla nové poznatky. Zjistilo se, že střihové a jiné postupy využívali i jiní a Griffith není inovátorem, ale zdatným uměleckým tvůrcem, který všeho dokonale ve svých filmech využíval. To ovšem nic nemění na tom, že Intolerance je jedním z nejzásadnějších snímků světové kinematografie a Griffith byl světovým režisérem.

Jak už bylo naznačeno výše, Intolerance se skládá ze čtyř částí. Dnes bychom mohli podobné postupy vidět u mexického filmaře Iñárrita (Babel, 21 gramů, Amores perros). Mezi stěžejní části Intolerance patří příběh ze současných Spojených států a příběh o pádu Babylonu. Právě u babylonské epizody se mohl Griffith vyřádit ve svém megalomanství. Vidíme zde inspiraci italským eposem Cabiria z roku 1914. Mimo to režisér využil tisíců komparsistů (dnes by se podobné davové scény zajisté dělaly digitálně), nechal postavit obrovské, několikametrové kulisy, jejichž zbourání zabránila Griffithova finanční situace a kulisy se tak staly na dlouhou dobu „ozdobou“ Hollywoodu, v neposlední řadě byly ušity velice nákladné kostýmy. Dva zbývající příběhy, které mohou působit spíše jako vata než jako plnohodnotná část filmu, se odehrávaly při masakru Bartolomějské noci ve Francii respektive v době ukřižování Ježíše Krista.

Griffith využívá křížového střihu, kameru nechává upevnit na výtah a my vidíme jednu z prvních jízd ve filmu. Co se týče kamery, spolupracoval s ním jako tradičně jeho dvorní kameraman Billy Bitzer. Griffith nevypráví kontinuálně, naopak mezi příběhy volně přeskakuje. Právě podobná struktura vyprávění, na kterou tehdejší diváci nebyli zvyklí, je jednou z příčin neúspěchu Intolerance. Nejprve podává mezi epizodami režisér divákovi pomocnou ruku a přechody doprovází obrazovým komentářem nebo záběrem na alegorickou postavu ženy kolébající dítě. Griffith umí dokonale dávkovat tempo vyprávění a posílit tak divákovy emoce. S blížícím se závěrem filmu jsou přechody mezi etapami předkládány jako volný sled událostí bez jakéhokoliv naznačení, ve které ze čtyř částí se zrovna nacházíme. Ruší se tak hranice prostoru a času. Griffithova myšlenka o boji lásky v průběhu věků dostává novou dimenzi. Boj je často marný, zlo splývá a splývají i jednotlivé části filmu, čili zlo samo o sobě prostupuje věkem a doprovází všechna lidská pokolení. Právě jedním z často citovaných efektů je rychlý křížový střih mezi záběry na dívku dohánějící jedoucí vlak a záběry na perské spřežení. Získáváme až surrealistický vjem – spřežení pronásledují vlak ze současnosti.

Intolerance je bezesporu jedním z milníků světové kinematografie. Ač němý snímek, který ve své době úspěch nezaznamenal, nesmí být opomíjen, a to už například jenom z důvodu, že je přinejmenším ilustrací tvorby skvělého režiséra a počátků americké kinematografie. Film byl důležitým např. i proto, že měl obrovský vliv na utváření sovětské montážní školy, jednoho z nejvýraznějších proudů kinematografie.