RECENZE FILMU

Hollywoodský bouřlivák Sean Penn vždy platil spíš za skvělého a respektovaného herce, než za výjimečného režiséra. Přesto však po vzoru svých slavných hereckých kolegů s režijní stoličkou koketuje rád a přibližně v pětiletých intervalech vypotí nějaký film. Ať už jsou horší (Křižovatka smrti - opravdu ne ta s Jackie Chanem), průměrnější (Přísaha) či povedenější (Vyvrhel), neopouští Penn svůj styl, daleko za hranicemi konvence, a krom výběru zajímavých zápletek, rád experimentuje i se stylem vizuálna.

Pro svůj nový film Útěk do divočiny zvolil Penn látku, inspirovanou skutečným příběhem jistého mladíka, Chrise McCandlesse. Kdybyste se Chrisovi svěřili s tím, že toužíte po velké kariéře a kupě peněz, jistě by vámi pohrdal. Talentovaný mladík plný ideálů, který právě ukončil školu se známkami, které by ho dostaly i do učeben Harvardské univerzity, má daleko jiné plány. Chce zažít totální svobodu. Téměř všechny peníze ze svého studijního fondu pošle Chris na dobročinné účely a zbytek spálí. Po totálním oproštění od věcí, se vydává uskutečnit svůj sen, dobrodružný výlet na Aljašku. Kde jinde by nekonečnou svobodu pro svou duši měl hledat. Než bude moct svůj sen uskutečnit, uběhnou dlouhé dva roky. Dva roky, za které prošlape velkou část Severní Ameriky, navštíví Mexiko, potká lidi, kteří mu částečně rozumějí a on rozumí jim. Najde dokonce část svého štěstí, ale přes všechny okolky jeho život směřuje pouze k jedinému cíli ...

Penn se chopil nevděčného tématu s nejlepším možným úmyslem a přes dvě hodiny dlouhý film o hledání míru v duši, „zpochopitelnil“ pro tolik lidí, kolik jen je možné. Filmově-skutečný příběh, který se v mnohých srdcích může stát kultem, se také bude propírat v rovině opačné - „Bože, ten kluk musí být (lidově řečeno) magor.“ Na to, sebrat se, oprostit se od materiálního vlastnictví a vydat se do neznáma, člověk totiž potřebuje dost dobrý důvod. Objasňování těch Chrisových, Penn přibližuje komentářemi mladší sestry hlavního hrdiny („Chris posuzoval sám sebe i lidi kolem, extrémně přísnými morálními zákony.“). Tyto segmenty, logicky, zobrazují Chrisovo mládí. Druhé straně mince patří uskutečnění dobrodružné cesty do srdce zamrzlé aljašské přírody. Rozstřípkovatělé prolínání časových období výborně udržuje divákovu pozornost. Co však víc, Penn nabízí velký prostor k otevření divákovi fantazie - netočí film pro sebe, ale pro diváka. Přes všechny tyto okolnosti nejspíš pro některé zůstane hlavní hrdina bláznem, pro jiné snílkem. Po „prožití“ epického dobrodružství se o něm ale nejspíš bude přemýšlet (doufám) jen v dobrém, možná bude pro některé impulsem („Když něco v životě chceš, napřáhni se a chyť to.“) - a nemusí to být zrovna cesta na Aljašku s batohem a gumáky.

Chválit bych Útěk do divočiny mohl v dalších třech odstavcích. Já se to pokusím trochu shrnout a zkrátit. Velkým plusem je rozhodně dobrý scénář, který má na triku taktéž Sean Penn. Z filmové postavy, inspirované skutečným příběhem, totiž dokázal udělat skutečnou, živou bytost. Repliky Chrise v podání Emila Hirsche vůbec neznějí hloupě, a to i přes nízký věk herce i postavy. Hlavní hrdina, ač se snaží působit nenaivně, naivní je a aby dospěl tam, kde je konec jeho cesty, musí toho prožít víc než dost - odtud také rozdělení do 4 období. Pennovi se zkrátka z těch největších hollywoodských klišé podařilo klišé neudělat, a i když tak někdy situace vyznívá, hloupé to není ani omylem. Když k tomu dobře zafunguje chemie mezi herci, není co řešit.

Mladík Emile Hirsch, který je až neuvěřitelným příslibem do budoucnosti, pro film hodně obětoval a svou rolí žil do poslední kapky. Filmem o délce 140 minut projde, proběhne, projede, propádluje a proplave bez jediného zaškobrtnutí. Hirsche skvěle funguje ve všech aspektech příběhu a dokáže se výrazně doplňovat s dalšími kolegy. Především epizoda hlavního hrdiny, ve které naváže vztah se stárnoucím mužem, který psychicky strádá dlouhé roky kvůli ztrátě rodiny, je herecky velmi výrazná, na čemž má lví podíl Hal Holbrook. I dále je herecká sestava poměrně nabitá, i když se v úvahu vezme, že ze tří čtvrtin se jedná o one-man show Hirsche. Jména jako William Hurt, Marcia Gay Harden, či Vince Vaughn jistě potěší nejednoho diváka. Další rozměr Pennovu vizuálně „nabušenému“ a přesto ne dravému filmu dodává výborná kamera a hudba. Ani nevím, na co mám pět ódu dřív. Kamera je často velmi nápaditá a velkoplošné záběry Aljašky, nebo třeba pouště jsou oku i srdci lahodící. Hudba na druhou stranu skvěle sekunduje příběhu a její styl se dokáže změnit z minuty na minutu. Klidně bych si dokázal vysvětlit případnou oscarovou nominaci, která ovšem nepřišla :-)

Útěk do divočiny je jako filmová balada. Penn dokáže být hravý a najednou bez okolků ničit iluze a přetavovat „pohodovou“ situaci na sebe-destruktivní hříčku osudu. Protože nechci prozradit nic víc, než kolik musím, v tomto bodě zastavím. Jediné co mohu doplnit, je procentuální doporučení návštěvy kina. Pokud vás recenze oslovila, z filmu budete mít 1000násobně lepší pocit :-)