RECENZE FILMU

Werner Herzog patří mezi nejosobitější současné režiséry. Ano, "současné". V rovných sedmdesáti letech točí dál svébytné a životaschopné filmy, umělecky se posouvá a nežije ze své někdejší slávy. A že by mohl, protože ačkoliv "hvězdou" nikdy nebyl a mainstream je mu cizí, pyšní se slušnou řadou uctívačů. Na jeho další hraný film si ještě rok počkáme, ovšem nezapomínejme, že je (možná dokonce v první řadě) vynikajícím dokumentaristou.

Vloni jsme měli to štěstí, že do našich kin dorazila Jeskyně zapomenutých snů přibližující mýtický okamžik vzniku lidské civilizace a obdivující prvky, jež nás stále přesahují. Jeho další dokument se k nám ale pravděpodobně nedostane (a jindy aktivní internetoví titulkáři se ani po čtvrt roce neměli k překladu), ale to nám nezabrání si o snímku Into the Abyss, tedy "Do propasti", něco napsat.
Setkáváme se s Michaelem Perrym. Vypadá jako sympatický prosťáček a nikdy byste netipovali, že má k třicítce blíž než k věku teenagera, protože jako mladík vypadá i vystupuje. Sedí za tlustým sklem ve vězení a čeká na smrtící injekci, protože před zhruba deseti lety on a několik jeho známých víc než jen pravděpodobně spáchali brutální zločin.

Herzog nechodí kolem horké kaše a hned v prologu řekne: "Myslím, že tresty smrti jsou špatné." Bude tedy o tom dokument? Už první vyslýchaný, který svůj názor na nejvyšší trest přirovnává ke své příhodě s golfovým vozíkem a veverkou, naznačuje, že Herzog ani tentokrát nesklouzne k lacinosti a jednoznačnosti a dál ho bude nejvíc zajímat lidská bizarnost.
Rozhodně to vůbec není snadné, protože téma vyloženě vybízí k slzopudnému ždímání emocí a některé části napovídají, že nebylo samozřejmé hranici nepřekročit.
Nicméně nemůžu říct, že by bylo Into the Abyss slzopudné, přestože tu mnoho lidí pláče a závěrečné minuty vás zasáhnou. Po tom všem, co vidíme, to ale není ani tak "smutek", jako spíš "zmatení". Vážně se to stalo? Je vůbec možné, že toho člověka, kterého jsme hodinu a půl poslouchali, skutečně přivázali na postel a zabili? K čemu to vůbec bylo?

Členění do oddělených kapitol (prolog, popis samotného zločinu, čekání na smrt...) pomáhá k udržení pozornosti a ačkoliv tentokrát nejde o populárně naučný projekt, rpzhodně nejde o nestravitelnou esej.
Naopak bych řekl, že pochopit Herzogův záměr není těžké. Ke slovu se dostávají obvinění i oběti, policisté i pastoři. Nevím, jak dlouho musel Werner prohledávat archivy, než našel tento konkrétní případ, ale neustále posouvaná laťka bezútěšnosti, kdy každý jeden zúčastněný má vlastní smutný příběh, působí až nesnesitelně intenzivně.
Jde povětšinou o "jednoduché" a "prosté" lidi s tragicky nešťastnými životy, jež nečekaný zločin spojil a jejich už tak dost velké utrpení posunul na další úroveň. V podstatě se nemají k čemu vracet a v co doufat, kdyby k události nedošlo, rozhodně by si oběti ani viníci (až na čestné výjimky) nežili jak v bavlnce a pouze by zažívali jiný druh podobné mizérie. Až postupně pozornost směřuje k samotnému aktu popravy a my chápeme, že tendence některých (zvlášť pozůstalých) čekat, že smrt viníka něco vyřeší, je předem marný a zbytečný zástupný problém.

Werner se (jako vždy) nebojí odbíhat od tématu (Takže vy neumíte číst? Vyprávějte mi o tom!) a dává průchod své "bezohlednosti", která si mě nejvíc získala u Grizzly Mana.
Jeho velmi klidný hlas s cizokrajným akcentem plný empatie vede "vyslýchané" k přesvědčení, že se můžou svěřit opravdu se vším. Jeho pokyvování a souhlasení budí sebejistotu a truchlící sestra se za pět minut mění v pomstychtivou mrchu, i když tak jednoduché to samozřejmě není. A pokud něco pro Herzoga platí, tak že nezjednodušuje.
Škoda, že se k nám Into the Abyss nedostalo. Finální trest ze současné praxe neznáme, ale veřejné mínění je mu stále víc nakloněno. Při vší své těkavosti, nezábavnosti a neinklinování k samoúčelně silným scénám ale Werner jednoduchou premisu "k čemu to bude dobré?" dotahuje do konce. Co se po Michaelově popravě změnilo? Mrtví tu zůstali, oběti také. Pozůstalá má pocit "úlevy". Ten člověk přece neměl právo žít! To je zřejmě jediný přínos. Jenže nedušuje se každá země uznávající trest smrti, že nejde o pomstu? Na druhou stranu - co máme dělat s takovým člověkem? Herzog nehledá odpovědi a přenechává je nám. Možná to někomu bude vadit, ale svým způsobem je to (protentokrát) možná správný přístup.