RECENZE FILMU

Představte si kinosál běžného multiplexu. Jeden z těch menších, kde je místo akorát tak pro 147 diváků. Je páteční večer, prázdniny, tedy den jako stvořený na to jít do kina. Je právě něco málo po půl desáté a kolem vás je v sále asi padesátka lidí. Podle této představy to vypadá, že jste šli na film, který už tři týdny běží v kině a přestává být divácky atraktivní, a tak je odsunut do horšího času a menšího sálu. Jenže chyba lávky, zavítali jste – spolu se mnou – na premiéru filmu Interview.

A já tu tak sedím a dumám nad tak malou návštěvností. Ale ona je docela pochopitelná. Ve vedlejších kinosálech řádí Bayův megahit Transformes, Harry ve svém pátém ročníku školy učí spolužáky obranu proti černé magii, kousek vedle se zajeli podívat do kina Simpsonovi, o dveře dál nás zase zve Del Torův Faun do svého Labyrintu a kdybyste už vážně nevěděli, co s penězi, můžete jít na dvojici kvalitních béček v podání dua Rodriguez/Tarantino. Tak proč vlastně jít na film, který vám názvem nic moc neřekne a při bližším pohledu na obsazení otočí běžný divák oči v sloup, protože netuší, kdo by Buscemi a Millerová vůbec mohli být? Já vám povím proč, alespoň se o to pokusím v následujících odstavcích.

Steve Buscemi je prototyp herce, který je zaryt pod kůží většiny běžných diváků, ale prakticky nikdo ho nezná jménem. A přesto je to tak nezaměnitelná persona. Kolik herců má oči jako žabák a zuby jako lehce jeté piano? Svoje většinou malé štěky si odehrál ve filmech jako Armageddon, Desperado, 28 dní, Ostrov, Velká ryba, Big Lebowski, Con Air nebo třeba Gauneři. A právě díky nim si dokáže uškudlit na nějaký ten malý nezávislý film a sednout si do režisérského křesílka. Aby zbytečně nerozhazoval cenné finance a nemusel zdlouhavě vysvětlovat hlavní postavě svoje režisérské záměry, obsadí se i do hlavní mužské role. Vedle sebe postaví vycházející hollywoodskou hvězdičku Siennu Miller, která se vám kromě Casanovy představila například v ne zrovna nejlépe přijatém filmu Warholka. To by bylo k postavám asi tak vše, protože vedle ústřední dvojice se na plátně mihne tak možná patolízalský číšník, neukázněný taxikář, nějací ti paparazziové a přítel hlavní hrdinky, který si své herecké představení užívá jen za zavřenými dveřmi.

Po zatemnění sálu se vám před očima začne pozvolna, za doprovodu tísnivého ticha, místy lehce střihnutého jazzovým trylkem, odvíjet příběh, který jako by byl ukraden z prken nějakého komorního divadla. Politický novinář, který balancuje těsně před zenitem své kariéry, má udělat pro sebe velmi potupné interview s Katyou, hvězdou hororových béček a ukňouraných telenovel. Je pod jeho úroveň, aby se vůbec jakkoliv připravil na rozhovor s někým, kdo má dlouhé blond vlasy. Po Katyině hodinovém zpoždění tedy vše záhy skončí fiaskem, ze kterého oba hlavní protagonisté vyjdou jako dvě urážlivé malé děti a ani jeden by nemohl být označen za vítěze takového slovního souboje. Shodou malé křečovité náhody se však během následujících pěti minut opět srazí a budou mít prostor pro reparát. Tentokrát v Katyině bytě.

Schyluje se k souboji, který má určit vítěze a poraženého – jediné dvě strany, které z interview mohou vyjít. Povoleny jsou všechny zbraně, včetně všudypřítomného alkoholu, prášků, drog, sexuálních návrhů, přehršle sprostých slov a neskutečné drzosti. Před očima se začne odvíjet příběh, kde zjistíte, že ne každý politický a válečný zpravodaj je seriózní postavou bez poskvrnky a že ne každá blonďatá herečka je jen hloupá, namyšlená panenka, jejímž největším problémem je, co se jí hodí k černému svetříku. Budete svědky souboje charakteru a hereckého umění, ze kterého může vzejít jen jeden vítěz.

Těžko povědět, co mi vlastně na Interview vadilo a co se mi líbilo. Děj, který se rozvíjel pozvolna a možná místy až moc zdlouhavě a s hluchými místy, gradoval do finále, ve kterém jsem zapomněl dýchat. Buscemi i Millerová ze sebe vydali prakticky maximum, ale i tak tam chyběla kapka takové té základní lidská chemie mezi dvěma lidmi v běžné interakci. Postavy byly místy moc strnulé a jakoby bez cíle. I tak však působily opravdově a znaly svůj cíl. Byly chvíle, kdy bych ocenil alespoň minimum hudebního doprovodu a byly momenty, ve kterých jsem byl rád, že jediné, co slyším, je ticho, protože přesně to tam v tu chvíli mělo být. Musím pochválit kameru za to, že mě nenechala se nudit, i když jedinými dějišti byla restaurace, ulice a byt. Nebyla statická a měla nápad, což se velmi podepsalo na celkovém dojmu z filmu. Stevu Buscemimu se jeho pokus o remake jednoho z děl režiséra Thea van Gogha povedl. Když ne na jedničku, tak určitě na lepší dvojku.