RECENZE FILMU

Dokument o jistých ekonomických těžkostech posledních let Inside Job, u nás Finanční krize, získal dvě unikátní pocty. Vyhrál Oscara, což se podaří jednomu dokumentu ročně, a nedávno u nás vyšel na DVD - pro zahraniční dokument srovnatelně nevídané. Zastínil tak výborný pseudo-dokument od Banksyho (naštěstí i ten u nás vychází, jsou to fakt žně) a vlastně se tak trochu zapsal do dějin (pokud tak Oscary vnímáte). Je tedy něčím jiným než poučkou, jež svoji popularitu sveze na atraktivním tématu? Stane se z Inside Job klasika srovnatelná s Mooreovkami, Religious a dalšími populárními dokumenty, které se dostaly i mezi ty, kteří o žánr nejeví zájem?

Ne. Rozhodně nestane. Inside Job není kdovíjak objevná, vtipná ani chytrá. Je jako student (velmi pilný a snaživý), jenž si připravil referát na téma, co ho hodně zajímá, snaží se do něj dát co nejvíc ze sebe, chce, aby nebyl nudný a aby něco řekl. Nedokáže se ale zbavit trémy, jisté škrobenosti a přehánění v situacích, kdy to není nejvhodnější.
Nebudu nějak konkrétně vytýkat překrucování reality, protože na rozdíl od Drsného varování nebo Nepříjemné pravdy o látce nevím tolik, abych mohl vyloženě říkat "podívejte, teď lže!" Je ale jasné (pravděpodobné), že k takovému zkreslování tu občas dochází. Tvůrci dělají zlé postavy ještě zlejšími, pravdu ještě palčivější a situaci zřejmě i vyhraněnější. To snesu (ostatně už první velký dokument vůbec, Nanuk, byl nahraný).
Nezdá se mi už například v pořádku, že za relevantní považují sexuální život makléřů a dělají rozhovor s jakousi luxusní bordelmamá, která s nimi měla co do činění. Jejich amoralita a "zloba" jsou vidět i bez nich, považuji to proto spíše za úskok hodný Michaela Moorea, od kterého něco takového čekáme, co k němu patří, protože jeho dokumenty jsou v podstatě (více či méně) záměrné frašky.

Taková ale Inside Job není. Není odlehčená ani vtipná. Několikrát se nás o opaku snaží přesvědčit nějakou písničkou, rychlejším střihem a úvodními titulky, ale zdá se mi to zcela nedostatečné, tudíž nepatřičné. Inside Job je totiž seriózní a vážný film, který na vás kulometně sype fakta. Na něco takového má právo - ostatně tak má správný dokument zřejmě vypadat - ale tím spíš se měl vyvarovat klišé oněch pseudo-dokumentů, jako je položit zloduchovi zákeřnou otázku, nechat ho nadechnout se... a střihnout jinam - to odsuzuji jako strašně bulvární a nechápu, že to stále používá velká část dokumentaristů.
Inside Job tak chtě nechtě musím přiřadit právě k Inconvenient Truth od Al Gorea (mimochodem také držitele Oscara - důkaz toho, že cena akademie za dokument je taková filmová Nobelova cena míru), kde byl sice vidět zřejmě upřímný zájem o věc, ale ne zájem o důkazy. Takový dokument mi připomíná člověka, co nedokáže argumentovat a jen do nekonečna opakuje svůj názor, čímž je přesvědčen, že nabývá na platnosti. Ať mu řeknete cokoliv, vždy zopakuje původní formulku a celou věc zakončí heslem "vidíš, zase jsem měl pravdu, nedokázals mě přesvědčit."

Což mi přijde jako škoda, protože Inside Job (na rozdíl od Goreovy agitky) rozhodně není tak "béčková" a tolik si necucá z prstu (nečekejte nic ve stylu "když roztaje ve sklenici led, voda přeteče"). To může být ale výsledkem skutečnosti, kterou nezastírám, a sice mé neznalosti ekonomické krize.
Na druhou stranu se nebráním možnosti, že vše, co tvůrci říkají, může být pravda - jenže to k ničemu není, když mě o tom nepřesvědčí. A už jsme u druhého, daleko závažnějšího problému. Režisér Charles Ferguson točí pro ty, kteří souhlasí už na začátku. Zatímco takový Moore agresivně útočí, hádá se a komunikuje s divákem, kterého (někdy dost lacině) přesvědčuje o své pravdě, zde Matt Damon jen čte scénář a čeká od vás uznalé pokyvování hlavou. Polopaticky vysvětluje svoje grafy, bez zájmu přesvědčit nás, že bychom ho měli poslouchat - to je přece samozřejmost. Udržet pozornost je naší povinností, ne jeho cílem. Zřejmě proto je to v podstatě "nudné", přestože si uvědomuji, že tento dojem má u dokumentu hranice trošku jinde.

Asi největší vadou proto zůstane, že si nepamatuji skutečně nic, co Matt říkal. Druhá Wall Street, loňský comeback Olivera Stonea, vyprávěla o tom samém tisíckrát poutavěji. Zapamatoval jsem si a pochopil jsem zásadně víc, což je dost smutné, protože Inside Job je (samozřejmě) mnohem konkrétnější.
Opět se dostávám k tomu, že tenhle film má být dokumentem pro masy, chcete-li "pro každého", tím ale rozhodně není. Informace jsou tu dávkovány ne nějak chaoticky a nesypou se na nás logaritmické výpočty hrubého domácího čehokoli, přesto jsou veškerá fakta zkrátka nezáživná. Nepocítil jsem tedy zájem o věc. A neumím si představit, kdo nezasvěcený u toho vydrží rovné dvě hodiny. Přitom právě takovým lidem, nám, je snímek určen - nic neobjevuje, nenabízí řešení - jen rekapituluje vzniklou situaci, aby na ni upozornil.
Dělá to navíc tak zaujatě, že není možné si utvořit vlastní názor: můžete maximálně přijmout ten autorský.
Inside job možná tak trochu podlehla svým vyšším cílům. Chtěla být moderní, pro každého a zároveň důležitá tak moc, že ty zásadní a opravdu důležité myšlenky, které obhajuje, nemohou plně zapůsobit.