RECENZE FILMU

Immortals, česky Válka Bohů, jsou snímkem, který můžeme snadno charakterizovat názvy jiných filmů. V tomhle případě "Král Škorpion meets 300 versus Trója: Souboj Titánů". Jindy legitimní důvod po zbytek recenze nadávat ale zastiňuje fakt, že tahle pseudořecká (taky máte rádi předponu "pseudo"?) řežba svým vyhraněným způsobem bez pochyb předčí zmíněné kousky, proto ji můžeme považovat za další level, nikoliv pouze za bezduchou vykrádačku.

Pokud znáte řecké báje a lpíte na nich, bojte se. Velká část jmen, jak mi po zhlédnutí sdělila teta Wikipedie, skutečně není z prstu vycucaná, ale mytologie snímku přesto z té "reálné" nepochází skoro vůbec. Jestli vám zkrátka některé jméno bude povědomé a vy se snad pokusíte rozpomenout, nakolik se scénář drží klasiky, rovnou to vzdejte - krom shluku písmen v oslovení nemají hrdinové se svými předobrazy nic společného. Ne že by to bylo nějak zvlášť důležité, ale případné profesory dějepisu se sluší varovat, že tudy cesta nevede.
Théseus je oblíbencem Dia podobně jako Perseus v Souboji Titánů (jen není jeho syn, asi). Spolu s panenskou věštkyní pátrá po muži, jenž mu zmasakroval rodinu, stejně jako The Rock v Králi Škorpionovi. Mickey Rourke disponuje obří armádou a je to nefalšovaný despota, úplně jako byl Xerxes v 300. On i hrdina se trápí otázkami nesmrtelnosti svého odkazu, nejinak tomu bylo v Tróji.
Immortals zkrátka nabízejí dobře známé motivy, které si díky Hollywoodu s řeckými bájemi spojujeme - tedy díky jiným blockbusterům, jež už tak mýty přetavily k obrazu svému. I proto někdy působí jako "mytologie na druhou", tedy "mytologie zfilmovaná podle jiných zfilmovaných mytologií".

Snímek beze zbytku slouží pouze svému audiovizuálu. Dějově jde o primitivní báchorku, kde naprosto nic (slovem "naprosto" často plýtváme, ale zde nejsem schopen najít lepší synonymum) nedává logický smysl. Původně jsem chtěl v recenzi zmínit pár lapsů, nakonec mi ale došlo, že seznam by byl nekonečný a jeho smysl pražádný. Tohle zkrátka o smyslu není.
Přístupem se opus Tarsema Singha, od něhož jsem, přiznávám, doposud nic neviděl (EDIT 22. 11.: viděl Pád, v jehož kontextu jsem si dojmy z Immortals jen potvrdil), podobá asi novému Tronovi. Svět, v němž postavy, zem, obloha, dějové zvraty a vůbec celá existence všehomíra závisí pouze na své kráse, popřípadě krásné ošklivosti, má v sobě cosi fascinujícího a zajímavého. Vizuál, který v reálu vypadá zásadně lépe než na fotkách a v ukázkách, skutečně dokáže ohromit a vtáhnout.
Immortals prvních dvacet minut svou úchylnou posedlostí vypadat dobře zcela pohlcují a obklopují. Velké exteriéry, vkusné 3D, neustálá tvrdá stylizace všeho. Skutečně jsem se z důvodů, které nedokážu popsat, cítil, jako bych pozoroval rozpohybované obrazy Salvadora Dalího (ačkoliv mi je jasné, že nejde o stejný styl - odpusťte mi moje laické přirovnání). Bylo bizarně zajímavé ten cizí, nepřirozený a umělý svět objevovat a snažit se ho pochopit jako něco víc než jen odporný kýč a samoúčelné designové cvičení.

Problém nastal po zhruba dvaceti minutách, kdy si mé rozmazlené oko na všechny ty vylomeniny navyklo... a já se začal nudit. Ne náhodou to bylo ve stejnou dobu, kdy si spolu začaly postavy ještě o něco víc povídat. Immortals naštěstí nikdy nedojdou k prázdnotě 300 nebo Trona (ať už starého, nebo Legacy), kdy jsem skutečně nikdy nechápal, proč by měl někdo vidět film samotný, když trailer (nebo fotka, když bych chtěl být radikální) nabízejí extrakt kompletního zážitku. Rozhodně se ale ani Singhovi nedaří udržet tempo. Když se nad tím zamyslím, je to jedna z mála Achillových pat, kterou může tento přístup trpět. Zato ale zásadní.
Další problém snímku tkví v ostudné nerozvrženosti postav. Nezajímá mě, jak moc se zdá v dobrodružném snímku hrdina primitivní, když je to sympaťák a má jasný cíl. To ale u Immortals neplatí. Jak u Henryho "brzy budu Superman" Cavilla, tak u ultra-charismatického Mickeyho Rourkea jsem se tak trochu nesmířil s tím, že nevím, o co jim jde. Mstí se, jak tvrdí? Nebo chtějí nabýt nesmrtelnosti, jak vykřikují o minutu později? Máme Rourkea litovat, když ztratil rodinu? Tak proč se (dokonce dvakrát!) dopustí největšího záporáckého klišé - zabije posla špatných zpráv? A vůbec je to tak zkarikovaný parchant? Zeus zase nejprve říká, že se musí Théseus rozhodnout sám, o pár minut později už ho asi má plné zuby, tak mu prostě rozkáže: "Veď svůj lid!" Mimochodem jaký "jeho lid"? Odskočil si scenárista k Exodu? Proč potom zbytek filmu jednoho Boha soustavně vyvrací (ne že by mi to vadilo, chraň Bůh)? A proč postavy neustále mluví o míru, když očividným poselstvím příběhu se stane oprávněná válka, která na rozdíl od otupělé diplomacie něco zmůže? Motivy postav a vůbec motivy scenáristy na sebe zkrátka nenavazují a opět se pouze podbízejí tomu že "teď by bylo pěkné, kdyby ten chlápek vstal a začal křičet." To už dle mého hranici rozumné stylizace překračuje, protože ubíjí veškeré emoce, jež tu mohly být. K postavám pak nic necítím už jen proto, že nevím, co cítí ony.

I když na druhou stranu tu nejsem od toho, abych stanovoval hranice rozumné stylizace. Stejně tak Tarsema Singha nic nenutí je nepřekračovat, i kdyby skutečně existovaly. Že Immortals budou filmem, který má "překračování hranic" skoro v podtitulu, víme ostatně už od začátku. A já ctím, že se stále objevují filmy a filmaři, co dokáží nějak posunovat laťku. Jako takoví jsou Immortals velmi "na místě". Představují vítězství stylu... ale proč to neříct rovnou: představují vítězstvím kýče, který ve své načančanosti a nesnesitelné všudypřítomnosti hodnotu přidává, místo aby ji, jak praví definice, ubíral.
I když tedy proti Immortals jako filmovému gestu nic nemám a jsem rád, že existují, vlastně mě krom prvotního zaujetí moc nebavili a určitě už je nikdy neuvidím. Jsou zajímaví spíše tím, co pro kinematografii představují, než aby něco dokázali svou kvalitou a zábavností. Nevím, jestli je to u filmu, co láká hlavně fanoušky Třístovky, zrovna v pořádku.

PS: To nemohl pan režisér přihodit i pár spoře oděných Řekyň? Jediná pořádná ženská postava si tu sotva sundá kombinézu... trochu nepoměr.