RECENZE FILMU

Adaptace teenagerovských knižních sérií značně utrpěly na pověsti tupoučkým Stmíváním, které zabíjí mozkové buňky s větší efektivitou než neředěný toluen. Proto vzbuzovalo zvědavost, že přišla na řadu i jiná sága, o níž se říká, že je v rámci cílové skupiny vlastně opakem upírsko-vlkodlačí břečky. Má to být chytré, s přesahem a aktivními hrdiny, kteří zvládnou víc než zamilované pohledy. Vyšlo to?

Ano i ne. Vyšlo to, pokud bereme Hungry Games jako omluvu celého subžánru za existenci Edwarda Cullena, protože vymezování se prostupuje celý snímek. Nevyšlo to, pokud chceme ještě něco dalšího.
Začněme ale od příběhu. Ten se odehrává v nespecifikované budoucnosti (nebo úplně jiné dimenzi?) a některé vymoženosti zde se pohybují na hraně fantasy. Ať už je to jakkoliv, funguje zdejší svět spíš spořádaně a poklidně. Tedy s výjimkou Hunger Games, pozůstatku jakési dávné války. Porobené "distrikty" musí každoročně vyslat jeden pár dospívajících, aby se všech zhruba dvacet "šťastlivců" porvalo na život a na smrt v kompletně interaktivní aréně (vypadá jako les, ale vše je umělé a "technici" mohou kdykoliv cokoli přidávat). Tento zápas sleduje celý svět v televizi a vypadá tak trochu jako zvrácená Superstar. My se soustředíme na dívku (Jennifer Lawrence) a chlapce (Josh Hutcherson) z okresu 12, mezi nimiž nakonec vzplane, jak jinak, láska.

Gary Ross, režisér vynikající hříčky Pleasantville o vykonstruované realitě padesátých let, se pouští do něčeho, co má být především satira. Bohužel, a to zřejmě pramení už z předlohy, je zdejší premisa tak nekonkrétní, že nedokážeme přesně určit, vůči čemu se vymezuje. Může to být vše od kritiky antického Říma po varování před zdražením evropských vajíček, v té nekonečné škále naleznete opravdu cokoliv. A není nic zbytečnějšího než satira, co samu sebe pořádně neidentifikuje.
Úplně nejblíž mají Hunger Games ke kombinaci Weirovy chytré Truman Show, ejtýs řežby Běžící muž a japonského hard-core školního výletu Battle Royale. S tím, že si z nich bere jen "takový chci být" a ani jeden z konceptů nedorovnává.
Nechci se pouštět do diskuse, jestli bylo vzhledem k cílovému publiku vůbec možné natočit funkční satiru, pravdou ale je, že jakkoli snímek chce být drsný a přesahující své médium, ze své podstaty to nedokáže, protože žánrová klišé jsou zažrána moc hluboko v něm.

Ross špiní povrch ruční kamerou, která se klepe tak moc, že Paula Greengrasse můžeme oproti tomu nazývat králem stativů. Rozhodně to při vší své lacinosti funguje. Už jen samotnou formou se proto daří vyvolat pocit naléhavosti a tísně. Režisér se tím potvrzuje jako zručný hračička co do technické stránky.
Hloupé dialogy, zvraty jak z klasické Moliérovy komedie a vykonstruovaný románek, kde se postavy milují prostě proto, že se o tom dočetly ve scénáři, jsou pak stinnou a vždy přítomnou nepříjemností.
Na to, že se snímek tak moc snaží o přesah, jeho vnitřní děravost až příliš okatě čouhá. Satira snese velkou nadnesenost a zjednodušení, pravda. Ty by tu ale neměly být pro usnadnění práce scenáristovi, ale pro větší pochopitelnost a vyznění pointy. Že jsou krom našich dvou hrdinů a jedné malé holky všichni jejich vylosovaní protivníci (úplně stejní, běžní mladí lidé) krvelačné bestie, které se vzájemným povražďováním baví, je jen a pouze zjednodušení. Že hrdinka je první, kdo se za celou historii her přihlásil dobrovolně, v kontextu mé první výtky už vůbec nedává smysl. Podobných protikladů bychom nalezli (bez přehánění) desítky.

Přestaňme se v tom ale rýpat, nemělo by to konce. Pitvání příběhu nikdy nepřinese pozitivní výsledek. Hunger Games jako nové šidítko pro teenagery tak i tak pravděpodobně zafungují, určitě nejsou ostudou a jediná věc zde není trapná nebo otravná. Ten snímek nelze nesnášet.
Mrzí mě, že zručný režisér neměl větší štěstí na scénář, protože samotný námět má jistě své přednosti. Nic ale nepřebije sterilizovaný svět, který brojí mimo jiné proti sterilitě. Spoustu prázdné atmosféry a bezhlavého obviňování naší společnosti prokouknete snadno, stejně jako bezpohlavnost hrdinů a jejich vztahu. To spustí lavinu.
Jistě si ale spousta diváků (nejspíš fanoušků předlohy) Hunger Games užije. A my, co nesouhlasíme, se jim za to tentokrát nemáme důvod smát.

PS: Při hodnocení filmu nelze brát jako argument, že kniha vysvětluje lecco lépe. I kdyby tomu tak bylo, s kvalitami adaptace to nesouvisí.