home
Hrozny hněvu

GOLDIE FILM

Třicátá léta a polovina let čtyřicátých jsou ve Spojených státech obdobím hollywoodského studiového systému. Je to však také doba, kdy se Hollywood a celá Amerika musel vyrovnávat s následky hospodářské krize. Zvuk ve filmu už nějaký čas dominoval, díky němu vzrostla například produkce muzikálů. Objevují se ztřeštěné komedie, ale výsadní místo v americké kinematografii zaujímá rovněž horor. Vyjmenovávat všechny žánry by asi bylo zbytečné, ostatně filmová tvorba se stala rozmanitou. Divadlo, literatura i fotografické umění společenskou situaci, hospodářskou krizi, reflektovaly. Filmové médium společenskokritické filmy přinášelo ve třicátých letech, ale po vstupu Spojených států do války produkce takových snímků paradoxně ustala. Zvýšila se totiž zaměstnanost a točit podobné filmy nebylo potřeba. Žánr byl rehabilitován až po válce. Hrozny hněvu jsou tak v krátkém mezidobí zhruba pěti let zástupcem ne příliš frekventovaného žánru.


Celá řada změn zapříčiňuje rovněž to, že se v kinematografii objevuje mnoho nových režisérských osobností, které se přidružují k už zavedeným personám. John Ford byl plodným tvůrcem již v letech třicátých. S jeho jménem má divák spojen především žánr westernů, ale on se věnoval i jiným žánrům. Hrozny hněvu, kterými se dnes budu zabývat, jsou jeho příspěvkem k společenskokritickým filmům. Stejnojmenný román nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Steinbecka vyšel teprve rok před uvedením snímku. Steinbeck za něj získal Pulitzerovu cenu, proto zde byl předpoklad, že úspěšná kniha se pod vedením zkušeného režiséra stane i úspěšným filmem. Předpoklad se vcelku vyplnil.

Román vycházel z reálných skutečností a výzkumů, které prováděl sám Steinbeck. Film je svým stylem na jednu stranu také jakýmsi dokumentárním svědectvím o dané době, kdy se masy lidí musely stěhovat za prací a lepším životem, musely opustit svůj domov. Téma je v knize i filmu zpracováno na osudech rodiny Joadů z Oklahomy. Řádí hospodářská krize a sucha navíc způsobila, že se jejich půda stala naprosto neúrodnou. Všudypřítomné letáčky, které lákají na lepší život v Kalifornii, zaujmou i Joady. Naloží na chatrný nákladní vůz svůj majetek, co se nevejde, spálí, a odjíždějí s nadějí vstříc lepším zítřkům. Jede s nimi i syn Tom (Henry Fonda), který se právě vrátil z vězení, kde byl, protože spáchal vraždu. Cesta je strastiplná, umírají prarodiče, rodina navíc začíná chápat, že v Kalifornii život lepší nebude. Tamější obyvatelé z nových konkurentů nejsou nadšení, rozmáhají se spory, kvůli přelidněnosti chybí práce a mzdy jsou malé. Rodina se pomalu pod vlivem problémů začíná rozpadat, ale stále je tu jejich matka, která se ji pokouší stmelit. Pořád je tu nějaký příslib do budoucna.

Vyznění filmu je zhruba takové, že když lidé budou držet pospolu, budou si pomáhat, přežijí tak svá trápení a časem jim bude dobře, bude se jim lépe žít. Už tady lze cítit trochu levicovější podtext. Právě ten byl filmu mnohými kritiky vyčítán, ovšem veskrze byly Hrozny hněvu přijaty dobře. O tom svědčí nejen vysoká hodnocení ze strany diváků a kritiků, ale také dvě proměněné nominace na Oscara. Kniha nenese žádné metafory či podobenství, proto takový není ani film. Jedná se o nepřikrášlený, syrový záznam reality. Kruté reality. Hrozny hněvu jako by byly fackou pro americký národ. Prudkou ranou, ohrožením amerického snu. Vlastně je to ale jen logickým vyústěním hýřivého způsobu života, který vládl předtím. I tady je zjevná kritika kapitalismu. Sledujeme obyčejné lidi, jejich příběhy. John Ford prokázal cit při snímání jejich životů, herci se mu odvděčili skvělými výkony. Jako diváci pak s postavami soucítíme. Zoufalství, beznaděj, prázdnota, ale přesto skrytá víra v lepší zítřky, to všechno na nás neskutečně působí. Hrozny hněvu nejsou žádnou oddechovou, ale mají tíživou atmosféru, která je výborně zachycena a sálá na nás z každého filmového políčka. Není to ani akční film, soustředí se na detailní popisy situací a postav, které se v ní nacházejí. Režie je sice precizní, ale na někoho může film působit i mírně rozvlekle. Přesto má mezi filmovou klasikou své zaručené místo.

Abych se ještě vrátila k tématu snímku. Pro postavy snímku a pro lidi obecně není hlavním traumatem ani tak sama chudoba, s tou se dá jakž takž bojovat a srovnat se s ní, to ostatně dělají i naši hrdinové. Skutečným traumatem je však pro ně vyhoštění z domova, jeho násilné opuštění, ztráta půdy pod nohama, ztráta kořenů. Pro člověka je nesmírně důležité, když se má kam zařadit, má někde svůj domov, kde se může vracet. Je to pro ně taková jistota ve světě chaosu. A o tu jistotu právě postavy přicházejí, to je jejich nejpalčivější problém.

jedním dechem
Pro někoho může být snímek alternativou, jak snadno vstřebat obsah poměrně rozsáhlé knihy. Ač se objevují kritické hlasy, které vyzdvihují knihu, i film sám o sobě je skvělým svědkem doby, navíc okořeněný brilantními hereckými výkony.
Aleee
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.