Děti. Válka. Světlušky.

Povedený film, který je díky animovanému provedení působivější než mnohé válečné krváky. Drsná realita z pohledu dětí se sice může zdát poněkud prvoplánová, ale tvůrcům se dle mého názoru podařilo ukočírovat míru sentimentu a zasáhnout diváka, aniž by si připadal příliš citově vydírán.

Jsem schopný vcítit se i do kamene ležícího na trávě, do kterého někdo vehementně kope, ale tady jsem zůstal chladný jak slovenský radiátor během plynové krize. Když to řeknu jasně, Hrob světlušek na mě žádný dojem neudělal. Z pohledu vtažení do příběhu ze mě udělal jen diváckého outsidera, který čeká až se bude moci zapojit do hry. Ale to nepřichází a nepřichází. Nebudu rozlišovat na japonské anime, americké anime, africké anime. Animované filmy můžou dojímat, okouzlovat, působit a poučovat stejně jako hrané filmy. A může to fungovat i pomocí několika čar spojených do obličeje. Zkrátka na tomhle kritika nepadá na úrodnou půdu. Hlavní potíž je příběh. Ono je smutné, když sourozencům zemře matka a zůstanou ve válečné době sami. Jasně vidíme to, co je jasné - nebylo to nic jednoduchého a ani vzájemná sourozenecká láska nepřekoná nedostatek jídla a nemoci. Válka je prostě krutá. Je dobré, že to film ukázal z pohledu malých dětí, ale pořád mně tam chybí něco, co by mě dostalo a kvůli čemu se k jiným filmům tak rád vracím. Když to vezmu přímo, ten film se vleče a já budu s chutí pokračovat v hledání lepších kousků, které mně nabídnou to, co mně Světlušky nenabídly. K tomu připočtěte skutečně nevýraznou hudbu a jsme hotovi. Jen by mě zajímalo, jestli dopadla hraná verze z roku 2008 lépe, ale pokud je to jen oživlý převod tohoto příběhu, nevím, jestli by byla reakce jiná.

Hrob světlušek jsem měl možnost vidět už asi před 7 lety, jenže svým neakčním vzhledem, a se svým příběhem na první pohled bez nadpřirozených bytostí (jako třeba v Princezně Mononoke), nevypadal nijak atraktivně. Jenže teď ho vidím na webech s dobrými hodnoceními, a spousta lidí mi potvrdila, že je film velmi smutný. Češi asi nebyli s to tento film nadabovat, proto mi ke štěstí musela stačit originální japonská verze. Pokud se pamatuji, tak toto byla první zkušenost s japonsky mluvícím filmem a skutečně se mi nedostávalo důvěry. Každý si asi představí Japonce jako hulákající kung-fu bojovníky, ale tento případ dokázal opak. Originální verze přímo ladila uchu, ani bych nyní českou nebo anglickou verzi nechtěl, ale japonsky umím maximálně jedno slovo, proto titulky byly nezbytností. Příběh jsem si představoval úplně jinak. Prvních pár minut mi řekly pěkný kulový, ale poté, co jsem se dozvěděl o místě dění za WW2, řekl jsem si, jak se pustí mladý hrdina do hrdinských činů, či něčeho podobného. Druhou světovou válku jsem navíc v animované podobě ještě nikdy neviděl, tudíž by to byla novinka, jenže WW2 a věci s ní spjaté jsou zde podstatné tak na 10%. Ostatním to zřejmě nedělalo problém, ale já se nemohl od začátku vůbec do filmu vžít. Postavy nedělaly vůbec nic kloudného, a děj se velmi vlekl. Když obě hlavní postavy ztratily matku, také mi to přišlo smutné a představovat si toto v mé situaci, by mě ani nenapadlo, ale nemělo to šťávu. Trochu mi vadily výrazy ve tvářích, a to většinou radostné, protože ještě více posilovaly dětinskost příběhu, ale na druhou stranu velmi obdivuji, že už v roce 1988 se natočil takto vypadající film. Celý není jen o starší postavě, právě, že i malá hraje velkou roli, tudíž její účast zvěstovala velmi intenzivní dětinský nádech, ale vadit mi to přestalo asi po hodině, kdy jsem cítil lítost jen nad tím, když měli hlad. Přívětivou atmosféru dělá velmi dobrá hudba, která ještě více prohloubila emocionální prožitek na vyvrcholení. Hrob světlušek bych dal do rukou těm, kteří by byli schopni vydržet zdlouhavost s tím nejlepším až ke konci.

...

Já jsem se bohužel do filmu dokázal vžít. Bohužel - protože to se mnou docela zamávalo, možná i díky některým paralelám. O mámu, o kterou jsem se jako dítě často bál, protože byla vážně nemocná, jsem přišel předloni. Ale už jsem dávno velkej. Otec byl pro mne vždy stejně daleko jako pro toho animovaného kluka jeho táta na bitevním křižníku kdesi na dně v mořských hlubinách. Mám syna o něco mladšího než je hlavní hrdina. A dceru pouze o něco starší, než byla jeho sestra. Také k sobě mají pěkný vztah. Na syna jsem hrdý, kdyby se něco mělo stát s dcerkou, umřel bych. Možná ne úplně, ale umřelo by ve mně takový kus čehosi, že by to další možná nemělo smysl. Kdo měl kdy někoho rád, ví, že dost často nezáleží na tom, co se stane s ním samotným, důležitý je ten druhý. Skrz toto jsem na film nahlížel, včetně vědomí, že příběh se zakládá na skutečné tragédii, která autora natolik ovlivnila, že nejenže nikdy nezapomněl, ale aby se s neutuchajícími vnitřními pocity alespoň trochu vyrovnal, musel je ztvárnit. Japonské anime je fenomén. Na první pohled nezasvěceného možná neosloví, ale skrývá se v něm to, co je obvyklé v japonském umění. Za pomyslnou jednoduchostí těch "několika čar", jak se zde kdosi vyjádřil, stojí dokonalost sama. Každá z těch prostých čar má právě takový charakter, aby vyjádřila přesně to, co vyjádřit má. Navíc, i když jde o příběh animovaný, je natolik plný realismu, že by mohlo být obtížné ho naživo zahrát. Kdo má děti, dosvědčí, že chování a obraz vnitřního prožívání jsou naprosto dokonalé.. Je to nejsmutnější film, jaký jsem kdy viděl. Když si uvědomíte, jakou že to plechovou krabičku ten animovaný kluk při sobě stále nosil a co v sobě asi stále nosí opravdový autor příběhu. Narozdíl od jiných si nemyslím, že se jedná o film protiválečný. Nenajdete zde jedinou zmínku proti válce, žádnou výčitku, film není ani náznakem aktivistický. Je o několika lidech, o dvou dětech, o neštěstí a smutku. Uprostřed krásného vztahu a kolikrát až poetických chvil. Jen o tom. Protože ti, kteří lidská neštěstí rozpoutávají a mohli by na nich něco změnit, ti nic z toho nepochopí.

Od začátku víte, jak skončí. Přesto, si v sobě udržujete až do konce naději, že to všechno dobře dopadne. A ač Hrob světlušek hraje občas na city až příliš, díky animaci působí vše přirozeně a nenuceně.

Naprosto průměrný snímek s nepříliš povedenými animacemi a nevýrazným hudebním doprovodem. Příběh je sice zajímavý a pohled na druhou světovou válku z očí Japonců (a navíc dětí) je originální, ale nějak jsem se nedokázal ponořit do děje a vcítit se do atmosféry... Zpracování zkrátka pokulhávalo a přišlo mi mdlé. Dobře zahrané emoce prostě nemůže nikdy nahradit kreslená tvářička s mimikou zredukovanou na několik čárek a teček. Jakkoli zběsile kňučí. Tímto se vlastně dostávám k dabingu (původnímu anglickému), který mi tentokrát vůbec nesedl a ustavičných vzdechů, vzlyků a chichotu jsem měl brzy plné zuby. Nejsem nebyl fandou anime a asi nikdy nepochopím, proč se někdo rozhodne nadějný scénář zlikvidovat tímto způsobem...

Japonská animace, toť dvě slova, která není potřeba dále rozebírat. Má svůj styl, dovede potěšit divákovo oko a pokaždé přinese zajímavý příběh. I když je pravdou, že vzpomínám na svůj vlastní výraz, když mi sestra poprvé řekla, že se budeme dívat na Zámek v oblacích, který je rovněž japonským animovaným (super) kouskem. Sestři, stydím se a klaním se tvému vkusu !! Opět za Hrob světlušek může ona a opět nesáhla vedle...Byla jsem okouzlena, jak taková, veskrze "jednoduchá" animace, navíc stejně "stará" jako já, mě dovede nadchnout, okouzlit, ale kupodivu vůči slzám jsem byla zcela imunní a to je u mě, která obrečí i Terminator Salvation opravdu co říct. :o) Děj se odehrává za druhé světové války, kde pozorujeme příběh dvou sourozenců, kterým při náletu zemře matka, zjistí, že otec nepřežil a pak díky hladu umírají oba dva. Smutné, dojemné, na city brnkající, ale přesto nenásilné, reálné a navíc podle skutečné události. Vše co jsem napsala mluví za to, abych dala 80%, protože opravdu stojí za to vidět tento skvělý film, na který nezapomente...

Pier

Japonskou animaci, pozná úplně každý, mají svůj vlastní styl který se nemění už hezkých pár let...A byl bych pokrytec kdybych tvrdil že si přeju aby zkusili i něco odlišného...Japonsko si šlo vždy svou cestou, nebralo ohled na Evropu nebo dokonce Hollywod...Byl jsem vychován na Pokémonech takže vím, jak si animátoři hravě poradí s všemi různými odstíny, barvami a grimasy...I zde je to částečně stejné, s tím rozdílem že tohle není pohádka pro děti ale je to drama se vším co k tomu patří...Také jsem slyšel že jedna půlka u filmu vystřídala mnoho kapesníků, a druhá půlka jen s chladným pohledem sledovala příběh Seita a jeho malé sestřičky...Ani já jsem u filmu nebrečel ale chladným mě opravdu nenechal...Hned po zhlédnutí jsem dostal takovou depku jakou jsem měl naposledy u Crashe...Částečně na tom má podíl i fakt že se jedná o příběh který se zakládá částečně na pravdě...Jednoduchý příběh zachycuje přesvědčivě nejen zrůdnosti války, ale i lidskost, kterou všichni dospělejší postrádají a která se vynořuje se na povrch až ve chvílích, kdy jí již není zapotřebí...Některé pasáže zobrazují představy jednotlivých postav, což je velice přirozené, pokud si přejeme sledovat jejich pocity...Nejedná se tedy o žádné citové vydírání, které zde mnoho lidí zmiňuje...Jestli je hraná verze stejně dobrá jako tahle animovaná, ihned jí chci vidět!!!

Anime

S anime nemám moc zkušeností, vždycky to šlo tak nějak mimo mě (až na Pokémony :-), takže jsem ráda, že jsem konečně viděla nějaký takový film, a zrovna jsem natrefila na pořádnou pecku. Válka očima dětí, srdcervoucí, slzička ukápne. Ano, je to ždímání emocí (někomu to zajisté připadá laciné), ale tady mi to moc nevadilo. Cítíte tu bezmoc, naléhavost, bezcitnost a zbytečnost války. Soucítíte s hrdinami, fandíte jim, ale tak nějak podvědomě stejně tušíte, že situace je bezvýchodná. Hrůzy války mohou být zobrazeny stejně věrně i v animovaném filmu, nemusí se jednat jen o hrané válečné drama. A tady to ve srovnání s mnoha filmy dopadlo i lépe.

Well

Nejdrsnější pacifistický snímek všech dob podávaný nejsmutnějším pohledem - pohledem dětí, které svou nevinností burcují. Hrob světlušek se svou naléhavostí vyrovnává všem válečným dramatům. Nejsmutnější anime, kde se neubráníte slzám.

Srdcervoucí smutný příběh o hrůzách druhé světové války, a to z toho nejstrašnějšího pohledu - z pohledu dětí. Je to asi nejsmutnější anime, jaké kdy někdo natočil, a nechává daleko za sebou všechny Ryany a Bratrstva.