GOLDIE FILM

Filmy o filmech jsou obzvlášť atraktivní, tím spíš pro nás, kteří se kinematografii víc věnujeme. Věděl to Federico Fellini, Francois Truffaut a věděl to i Robert Altman. Velmi plodný režisér, který dnes přece jen trochu zapadl a jeho tvorba nepatří mezi ty nejvíce populární. Asi proto, že na diváky mainstreamu je moc ostrý, na diváky artu vstřícný. My se mu už jednou věnovali s Nashville, jeho nejznámějším počinem se nejspíš stal celovečerní MASH, ale jeho rozsah byl daleko větší.

Griffin Mill (Tim Robbins) je hollywoodský producent se vším, co si pod takovým slovním spojením představíte. Je tím, kdo mění sny nadšených autorů na dolary, leckdy za cenu drastického osekání umělecké hodnoty. Soudnímu dramatu doplní happy end, tíživé biografii dohodí Julii Roberts do čela. A co by si diváci počali bez Bruce Willise?
Tvůrci ho nenávidí, ale vědí, že to nesmí dát najevo. Jeho požehnání nutně potřebují. On svou práci nenávidí rovněž, ale uvědomuje si, že vybrat z několika desítek scénářů jeden jediný a zároveň maximalizovat jeho finanční potenciál s sebou nese nadělání hodně nepřátel. Rychlá auta a krásné ženy, jež si díky producentskému platu může dovolit, jsou však docela slušnou kompenzací.
Jednoho dne Griffinovi začnou chodit anonymní dopisy od zneuznaného scenáristy, které ho přivádějí k šílenství. Dokonce tak, že domnělého pachatele v afektu zabije. Jenže dopisy chodí dál! A nejhorší je, že autor o hrdinově zločinu očividně ví! Jak z toho ven?

Rychle pochopíme, že tohle bude velmi "meta" zážitek. Zdejší filmový svět si stále víc uvědomuje sám sebe, začíná se komentovat a vyjadřovat k sobě.
Už v první scéně točené na jeden dlouhý záběr se postavy baví právě o filmech se slavnými jednozáběrovými scénami. V takovém duchu se nese celý snímek a ke konci už není jasně rozpoznatelné, kde končí hranice filmové reality a fikce.
Čím víc hrdina do svého cynického a ironického světa propadá, tím víc s sebou totiž táhne diváky. Tím vzniká obdivuhodná gradace a cesta ke vtipné a trefné pointě.
Altman se pouští do tvrdé kritiky studiového systému, ale oklikou se tak trochu vysmívá i naivním lidem, co jeho zákonitosti odmítají chápat. A stejně tak umělcům, co své ambice dobrovolně zahazují. Tak to má být - správná satira nenechá na nikom niť suchou.
Jako vtipná hra pro diváka se ve filmu schovává značné množství velkých celebrit v cameo rolí. Říká se například, že v Hráči se sešlo nejvíc oscarových herců na jednom place v historii (minimálně třináct).

Krom toho má ale Hráč i silnou osobní rovinu o člověku, co se snaží zůstat součástí systému, jak dlouho to jen jde. A podaří se mu to s obludnou amorální úspěšností. Neznám Altmanovi tvorbu natolik, abych to mohl tvrdit s jistotou, ale minimálně podle snímků jako MASH se zdá, že souboji jedince se svým okolím se režisér věnoval docela často.
Přinejmenším zde úspěšně, protože si osobní rovinu dokáže zachovat i vhledem k mnoha šíleným a divákům nepracujícím v branži vzdáleným situacím.
Podobně jako aktuálních Sedm psychopatů Hráč zaujme nejvíc právě hraním si s možnostmi svého fikčního světa - přeléváním uvědomělé fikce do klasického příběhu. Málokterý film to dělá tak důsledně a zábavně.
Stejně úspěšně pak představuje leckdy nechtěně humorné filmové preprodukce. Altman se očividně v hollywoodských pravidlech a každodenních bizarnostech dobře vyznal a dokáže je divákovi trefně přiblížit.

Hráč nabízí podívanou, jaká nemá mnoho srovnání. Filmy o filmech buď nabírají až příliš nostalgickou formu, nebo se stávají ztřeštěnými komediemi. Fellini například sice několikrát filmové prostředí využil mimo tyto mantinely, ale pouze coby odrazový můstek k honění svých vnitřních démonů.
Altman je sice vtipný, ne ale veselý, a jeho obraz Hollywoodu není kompromisní a vyloženě příjemně humorný. Představuje místo plné žraloků, co ničí umělecké ambice i radost z čisté filmařiny za účelem zisku.
Zároveň ukazuje, jak tato mašinerie působí na jedince. Producenta, který postupně ztrácí etické a morální hodnoty, ke konci snad i kontakt s realitou.
Čímž se oklikou dostaneme k další kritice, a sice kritice diváků, pro které ty nejméně hodnotné kusy vznikají - to oni jsou na vině a jejich neustálá touha po happy endech nutí producenty jim je dopřávat. A dopřává ho i Altman, jen s velmi cynickou pointou.