GOLDIE FILM

Filmové parodie. Asi nejošidnější odvětví kinematografie. Křehká hranice mezi kýčem, buranstvím a trapností je nestanovitelná a nerozpoznatelná, proto o těch kvalitních můžeme mluvit vždy jen s odvoláním se na vlastní vkus. A zaslouží si vůbec snímek založený na utahování si z druhých přítomnost v jejich společnosti a našem (rádi bychom tomu věřili) reprezentativním seznamu? Po ne zas tak dlouhém rozhodování jsem došel k názoru, že ano. A nejde o žádný povánoční úlet. Žhavé výstřely (pro naše potřeby druhý díl) si své místo zde zaslouží stejně jako leckteré drama, protože pro svůj žánr znamenají obdobný přínos.

Režisér a scenárista Jim Abrahams nepatřil během produkce k začátečníkům. Jeho pero stojí za těmi nejslavnějšími osmdesátkovými parodiemi, jakými jsou Připoutejte se, prosím! (jen jednička) a Bláznivé střely. Troufám si tvrdit, že právě v druhých Výstřelech, ještě více než v jedničce, dosáhl svého vrcholu.
Vytvořil vtipnou, nápaditou a hlavně velmi chytrou hru s divákem, kdy nabízí nekonečné množství vtipů ve vtipech, skrytých odkazů i nesmrtelných uzemňováků. Bere si na paškál jak velké trháky typu Rambo, tak nesmrtelné klasiky, z nichž nejvíce dostala zabrat určitě Casablanca. Na rozdíl od moderních sérií typu Scary Movie (zapomeňte, co jsem psal o věci názoru - Scary Movie je špatné!) si Výstřely neutahují ze slabostí slavných pecek a nezesměšňují je, ale naopak jim skládají svéráznou poctu.

Zdá se na první pohled jasné, a je to mnohem důležitější, než by se mohlo zdát, že Jim Abrahams si terčů svého "posměchu" zcela váží a má je rád stejně jako většina diváků. Neutápí se kopírování scén z loňské novinky, kde na hrdinu na konci něco spadne, namísto toho tvoří chytré pointy a vtipně si s jednotlivými kousky hraje, navzájem je propojuje a leckdy si všímá i obecných klišé kinematografie, nejen konkrétních úletů, čímž Žhavé výstřely zprovozňuje i těm, pro které budou právě ony tím nejsložitějším, na co kdy koukali.
Vše je tedy šílená jízda od začátku do konce, ale v nitru jde o velmi chytrý stroj, kde má každý skeč a každá grimasa své místo. Na první, druhý ani třetí pohled to není poznatelné, čímž se ostatně pozná dobrý bavič, ale je jasné, že režisér musí mít celé to divadlo pevně v rukou, aby se ty v podstatě epizodní fragmenty držely nějakého "vyššího cíle" a působily pospolu a filmově. Zatímco tak v takovém Scary movie nemáme ponětí, o čem hrdinům jde, ti nemají osobnost a jen odříkávají nesouvislé "hlášky", jak přecházejí z jedné scény do truhé, Topper Harley je jedinečný charakter, má svůj cíl a jde si za ním. Nejde ani tak to to, že se najednou změnil z pilota na elitního vojáka, ale že jeho vlastnosti a schopnosti zůstávají stejné. Dějová linie (převzatá z druhého Ramba) není zbytečně překombinovaná, čímž si Výstřely drží pravidla místa, děje i času. A to je opět mnohem důležitější, než by se mohlo zdát.

Další silná stránka série je pak obsazení. Charle Sheen, do té doby spíše vážný herec, měl ještě charizma a z jeho herectví jste neměli pocit, že mu asistenti museli dát adrenalinovou injekci, aby byl po tom absťáku vůbec schopen chodit. I když obecně si myslím, že komediální role pro něj nejsou to pravé (Scary Movie 3 a 4, seriál Dva a půl chlapa) a odsunuly ho z kariéry, do které se díky známému otci a spoluprací se Stonem mohl dostat, zde ale působí neokoukaně a originálně.
Vždy mě dostane Valeria Golino a její dokonale nepřítomný pohled, jenž si snad měla dát patentovat. Lloyd Bridges je pak sázkou na jistotu. Jeho prezident je nezapomenutelný. Richard Crenna, parodující sám sebe, je třešničkou na velmi chutném dortu. Výborné obsazení si důstojně zahrává s tak nebezpečnými věcmi, jakými je záměrné přehrávání. Povětšinou úspěšně. Proto tahle banda funguje.

Skoro ke konci bych měl vysvětlit, proč jsem si vlastně vybral dvojku. Jednoduše díky větší hustotě vtipů, která ostatně vyplývá z námětu samotného. Jednička se strefovala převážně do Top Gunu, což jí maličko přistřihlo křidélka v možnosti rozsahu. Naopak převážně akční dvojka má daleko více možností, které taky daleko víc využívá. Komediální prvky s těmi parodickými jsou tu mnohem provázanější a zatímco jednička na druhé - třetí zhlédnutí většinu nábojů vystřílí, u dvojky se mi nestalo, že bych v ní někdy nenašel nový vtip, nebo že by mi ten, na který se těším, přišel méně vtipný.
Někdo může namítnou, že je humor druhých Výstřelů moc buranský, moc hlasitý, moc americký, a že v něm Abrahams spíše než objevování nového piluje svoje trademarky - zřejmě je to všechno pravda, ale u těchhle recenzoidních textů se zapomíná na jedno - u parodie/komedie jde o to, jak se divák bavil. A já nevím jak vy, ale já se bavil...

PS: Žhavým výstřelům sluší dabing víc, než je u komedií obvyklé.