RECENZE FILMU

Hotel Transylvánie k nám přichází nedlouho po nedokonalém, ale sympatickém animáku Norman a duchové, v němž se potkává stop-motion a CGI s doposud neviděnou lehkostí. To si samozřejmě koleduje o srovnávání, já se mu ale pokusím vyhnout. Podle obou výsledných hodnocení bude ostatně jasné, kdo tuhle bitvu podobných námětů vyhrál.

Dracula, tajemný transylvánský hrabě, žije již sto let ve svém luxusním hotelu, který slouží coby úkryt všem kultovním zrůdám před strašlivými lidmi, ale především jako zlatá klec pro jeho dceru, o níž se extrémně bojí. Té je právě 118 let, což znamená v přepočtu na naše roky plnoletost. I vzhledem a chováním vypadá Mavis přesně jako mladá dívka, která se právě snaží z té klece dostat a poznat svět.
Draculovi se lstí povede ji přesvědčit, že lidé jsou přesně tak zlí a divní, jak celou dobu tvrdí, ale co čert nechtěl...
Na velkolepou oslavu, na níž se sjíždějí všechna slavná monstra, se omylem dostane i jeden člověk, Jonathan, Mavisin vrstevník (samozřejmě v lidských letech). Toho Dracula nalíčí a vydává za vzdáleného příbuzného Frankensteina. Jednak proto, aby Mavis nezjistila, že lidé jsou fajn, jednak proto, aby hotel neutrpěl na pověsti, protože lidé jsou přesně to, čeho se příšery nejvíc bojí.

První, co na animáku v produkci Adama Sandlera (který v originálním znění namluvil Draculu) trkne do očí, je jeho podivná hektičnost. První zhruba polovinu děje přeplňuje režisér Tartakovsky tolika gagy, hlasitými zvuky, barvami a blikáním všeho druhu, že jsem se během sledování málem nakazil epilepsií. Neskutečná všudypřítomnost vzájemného přeřvávání postaviček se jen těžko popisuje. Jindy by to snad byl i klad, působilo by to svěže a snímek by odsýpal, ale tentokrát jsou kvůli tomu všichni na plátně nesnesitelní až na zabití. Už jen proto, že všichni hrdinové jsou (nejspíš zcela záměrně) velmi hloupí, takže jejich ječení připomíná návštěvu ústavu psychicky narušených.
Zhruba v polovině se děj naštěstí ustaluje a stává se snesitelnějším. V tu chvíli ho začne likvidovat hlavně příběh lásky, protože Mavis a Johnny se do sebe samozřejmě zamilují. Čeká nás proto moralizování tak sandlerovsky povrchní, tupé a prázdné, že musí iritovat i osmileté dítě, tedy zhruba cílovku.

Úplně nejméně mi vadila okázalá snaha být co nejvíc cool, to jsem tak nějak rezignovaně přijal. Nejvíc mě v souvislosti s tím překvapilo, že zatímco jiné animáky se snaží na oko nepropagovat stereotypy (dosahují toho vesměs skrze jiné stereotypy), zde jsou všichni tak prvoplánovými loutkami přesně odpovídajícími představám o "průměrných teenagerech, rodičích atd.", až to bere dech. Z toho plyne, že snímek nevyvolává absolutně žádné emoce, snad s výjimkou občasného funkčního humoru, kdy se pobavíme.
Jenže znáte to - když nacpete do každé minuty pět pokusů o vtip, to by v tom byl čert, aby se člověk jednou za pět minut nezasmál (nefunguje, pokud se jmenujete Troška nebo Poledňáková). Problém je, že "jednou za pět minut se zasmál" opravdu nedokážu vnímat jako zásadní klad, mělo by spíš jít o minimum. Jde přece primárně o komedii. U dramatu taky nejásáme, když jednou za pět minut pocítíme náznak napětí, ale jinak spíš jen počítáme nevydařené pokusy o něj.

Že by se nějak inteligentně pracovalo s množstvím kultovních postav, to by vás snad po všem již zmíněném ani nenapadlo. Ke konci, kdy moralizování narůstá, chování postav začíná nabírat pravděpodobnost pochopitelnou pouze na základě vzorců kvantové fyziky. Všechno podivně imploduje, veškeré motivy, pravidla tohohle světa i náznaky možných zvratů se vysypou na jednu hromadu a vše dopadne nejdebilněji, jak zhruba může.
V kontextu toho vás možná překvapí smířlivé hodnocení. Které si snímek, když to vezmu kolem a kolem, rozhodně nezaslouží. Došel jsem k němu odpuštěním fušerského českého dabingu, započítáním velmi slušně využitého 3D a uznáním, že cílová skupina diváků se u toho zřejmě nebude zas tak ošívat. Pořád je to lepší než taková Doba ledová. Chabá pochvala, ale někdy si člověk musí vystačit s málem.