GOLDIE FILM

Africkému kontinentu a jeho kinematografii jsme se ještě nevěnovali. Ani dnešní goldie nebude stoprocentně africká, přece jenom se jedná o koprodukční film (za Afriku je to v tomto případě stát JAR), ale děj se na černém kontinentu odehrává a silně se ho dotýká. Ono vybrat film zastupující Afriku, který by se mezi goldies hodil, není vůbec jednoduché. O africké kinematografii se skoro nemluví, nikdy nezaujímala přední místa v žebříčcích divácké oblíbenosti a moc se o ní nedočtete ani ve filmových příručkách. Když už vás nějaký snímek zaujme, je skoro nemožné jej sehnat. Proto bude dnešní goldie první vlaštovkou, která nás do Afriky zavede, a snad i příslibem do budoucna, že se časem podíváme na ryzí africký film se vším všudy. Teď už ale dáme prostor snímku Hotel Rwanda.

Afrika se často zmítala válkami a neustále trpěla hladomory či přírodními katastrofami. Podmínky pro vytváření filmů nebyly veškeré žádné, přesto se první vlaštovky v 60. a 70. letech objevily. Kolonie získaly nezávislost a každá z nich vyrobila v tomto období minimálně jeden hraný film. Mezi země, které filmovému průmyslu v dané době vévodily, patřily bývalé francouzské kolonie (např. Senegal nebo Pobřeží slonoviny). Témata se různila, ale většina snímků byla kritikou kolonialismu či se v nich tvůrci snažili navrátit k původním kořenům. Situace se do konce 80. let příliš nezměnila, kromě Jihoafrické republiky a Egypta se v ostatních státech točilo jen málo filmů, nefungovala spolupráce mezi africkými zeměmi, nepanovaly příznivé podmínky pro výrobu. Postupně se rozvinul filmový průmysl ve frankofonních zemích na severu kontinentu (např. Alžírsko). V subsaharské Africe byla situace horší, ale tzv. černošské filmy s implementovanou politickou či sociální kritikou si sem tam prošlapaly cestu na filmové festivaly. Světovou pozornost si však tato kinematografie v 90. letech získávala jen těžko. Filmaři sice nepolevovali ve svém úsilí, situace ale byla stále napjatá, podmínky omezené, svébytnost hledala místní kinematografie jen těžce. Jenže pátrat po filmových pokladech v africké kinematografii je zajisté vzrušující, když budete úspěšní, můžete si říct, že jste nalezli opravdovou černou perlu.

Po historickém exkurzu, jenž stručně nastínil situaci v africké kinematografii, je čas posunout se ke konkrétnímu filmu, jímž dneska bude Hotel Rwanda. Snímek je sice relativně nový a nepatří ani mezi pravý černošský film, ale pro vstup na černý kontinent poslouží dobře. Kvalitní, oceňované a mimořádné dílo umně kombinuje Afriku s evropskými i americkými filmovými tradicemi a bude tak běžnému divákovi přístupnější. A když se vám zalíbí, třeba vás přiměje jít hledat právě onen klenot v černošské kinematografii.

Film Hotel Rwanda vznikl v roce 2004 a s odstupem zhruba deseti let mapuje skutečné události z historie středoafrického státu Rwanda. Jak to tak v Africe bývá, země se zmítala občanskou válkou, která už několik let ztěžovala život všem místním lidem. Pokusy o mír neustále selhávaly, až všechno vyvrcholilo jednou z nejhorších genocid 20. století. Za pár měsíců bylo během kmenové války mezi Hutuy a kmenem Tutsiů zabito na milion lidí, navíc selhávala celosvětová pomoc. Snímek nám obecné události předkládá na osudu manažera jednoho z místních hotelů, který normálně slouží spíše bohatší klientele. Rozhodne se, že v útrobách budovy poskytne azyl uprchlíkům, i když ví, že tím riskuje nejenom svůj život. Ale právě jeho odvaha jej v očích diváků povyšuje nad všechny ostatní. Navíc snímek těží z toho, že neštěstí jednoho je tragédie, zatímco neštěstí masy lidí je statistika. Film Hotel Rwanda tak získává kýžený emocionální náboj a atraktivitu, ale na druhé straně si zachovává i druhou tvář – nese si s sebou jakýsi edukativní potenciál.

Hlavní hrdina filmu Paul Rusesabagina (Don Cheadle) je zároveň jedním z hlavních kladů celého snímku. Zpočátku spořádaný otec rodiny, který se stará hlavně o její blaho, se pod vlivem událostí stane nechtěným hrdinou celého válečného konfliktu. Kdyby bylo po jeho, asi by se do válečné vřavy vůbec nezapojil, raději by strčil hlavu do písku a staral by se o to, aby se nic nestalo jeho nejbližším. Netřeba mu to vyčítat, naopak to plně koresponduje s jeho náturou. Snaží se být slušným a poctivým člověkem, je to kliďas, kterého politika vůbec nezajímá. Jenže osud tomu chtěl jinak. Neplánovaně se stává tím, na jehož bedrech leží životy tisíce uprchlíků, což jemu samému přináší akorát strach ze smrti, jež se povážlivě blíží. Hotel, který vlastní, je jako ostrůvek klidu a míru uprostřed válečného pekla. Nebude tomu tak ale navždy...

Atmosféra filmu naprosto funguje. Po celou dobu na vás dýchá syrovost a drsnost prostředí. Evropané nad místními podmínkami mohou kroutit hlavou, ale místním to připadá jako běžná součást života. Přese všechno si totiž uprostřed hrůz dokáží najít chvilku, kterou si svůj život umí zpestřit. Snímek vyvolává silné emoce, což je jen dobře. Emoce jsou prostřednictvím jednotlivých scén dávkovány velice přiměřeně, takže nic nepřebývá ani nechybí. Přesto je jejich zacílení naprosto přesné. Zasáhnou vás, dojmou vás k slzám nebo ve vás vyvolají nepředstavitelný vztek, ale nikdy se nedostanete za hranici patosu. Na základě viděného budete skoro donuceni přehodnotit svůj dosavadní „těžký“ život. Nebo alespoň představu o něm. Hotel Rwanda je jedním z těch filmů, u nichž poznáte, co znamená skutečné utrpení. Možná to ve vás zanechá trvalou stopu, možná jen chvilkový zážitek, na který časem zapomenete, každopádně se ale o hrůzném činu lidských dějin alespoň dozvíte, tudíž snímek svůj účel splní. Smutné na tom všem je hlavně to, že před traktovanými událostmi zavřel celý západní svět oči. Ten západní svět, který si hraje na úžasně demokratické místo na zemi.

Hotel Rwanda svou podstatou nijak nevybočuje z žánru novodobých politických dramat, kterých se v době natočení tohoto snímku vyrojilo více. Možná vás ničím nepřekvapí, protože jste stylově podobný film už někde viděli. To ale nemění nic na tom, že snímek je precizní ve všech ohledech: kamera, střih, hudba, režie apod. A když se nad tím tak zamýšlím, ony ty formální kvality, pokud teda nejsou vyloženě nízké a tudíž například rušící, v takových případech nejsou vůbec důležité. Důležitý je naopak onen příběh, ono poselství filmu, uvědomění si souvislostí, okolností, zamyšlení se poté, co vás film emocionálně zasáhne. A to Hotel Rwanda splňuje dokonale. Není to sice mainstreamový film, který by zaujal masy, ale zrovna takové dílo by si to zasloužilo. Filmový zážitek je vynikající, příjemně se stupňuje, až na konci dojde ke svému vrcholu.