RECENZE FILMU

Nejprve oplzlá teenagerská road-movie, pak nesmírně brutální horor. Takovýto nevídaný mix nám za zvuku hudby Michala Davida přináší hororový nadšenec a tak trochu i šílenec Eli Roth.

Trojice mladíků ve složení dvou Američanů a jednoho Islanďana si hned na začátku užívá v Amsterdamu všech místních lehce dostupných hrátek (tráva, sex…). Zde se také seznámí s jedním chlápkem, který je prostřednictvím svých neuvěřitelných zážitků naláká do Bratislavy, do místa, kde pro vás holky udělají prakticky cokoliv, obzvlášť pro Američany. A tak ústřední trojka okamžitě nasedá na vlak a vyráží do „temného nitra celé Evropy“ – na Slovensko, kde na ně v místním hostelu čekají opravdu svůdné slečny, ale kromě nich i parta maniaků z celého světa, která si sem jezdí za peníze mučit

lidi k smrti těmi nejrůznějšími způsoby. A zrovna Američané jsou vcelku žhavé zboží…

Hostel lze doporučit! A to nejenom hororovým fanouškům, ale zkrátka všem, kteří mají chuť na nějaký ten žánrový experiment a do toho je třeba ještě zajímá, kolik násilí na filmovém plátně vydrží. Možná to někomu zní dost divně, ale takovýhle kousek prostě jen tak neuvidíte. Po úvodních jednoduchých, ale zato velmi působivých titulcích (kde nikdo jistě nepřehlédne titulek „Quentin Tarantino presents“) se divák ihned seznamuje s hlavními hrdiny a vše nasvědčuje tomu, že nejde o žádný ten „nejděsivější horor za posledních deset let“, ale o čistou komedii pro mladé – plnou drog, sexu a oplzlých hlášek. Pak se děj přesouvá do centra dění – na Slovensko! Eli Roth (scenárista a režisér v jedné osobě – stejně jako u svého předloňského debutu Cabin Fever) opouští od pubertálního humoru a na řadu přichází atmosféra. Opuštěné nádraží, ulice plné „cikánských gangů“, ponuré zdevastované budovy v čele se samotným hostelem – vše je značně působivé a režisér takovýmito výjevy šikovně připravuje diváky k vrcholu celého filmu – k jatkám! Tajemnost jde stranou a ke slovu se dostávají „bratislavské mučírny“. Roth využívá spousty depresivních záběrů, kdy vidíte jen tmu, a kromě naříkající oběti slyšíte např. motorovou pilu. Z odlehčené pubertální jízdy se tedy stává nefalšovaný splatter-horor se vším všudy. A tím vším všudy mám na mysli zejména provrtávání oběti vrtačkou, přeřezávání prstů, achilovek či přestříhávání očního nervu. Slogan „zkuste se nepozvracet“ je naprosto na místě (copak asi bude na DVD u režisérského sestřihu?) a Roth dokazuje, že filmové násilí ještě zdaleka nepřekročilo své hranice. Na Texaský masakr či Dům voskových figurín zapomeňte, Hostel je zkrátka jiný a dosti „syrovější“ šálek čaje. Obzvlášť „silné“ jsou scény, kdy úchylný hlavní záporák (který chtěl mimochodem vždy být chirurgem) vede debatu se svou polomrtvou obětí nebo zatraceně černohumorný moment, kdy se běžící maniak s motorovou pilou v rukách sklouzne po utrženém prstu své oběti a nakonec pila zpracuje jeho samotného.

Hostel bude pro někoho hooodně silná káva, ale kdo vydrží, jen tak nezapomene. A to doslova! Film si navíc už teď zajistil kultovní postavení a není se ani čemu divit. Který člověk by nešel na film, jenž má tak úchylný děj, hraje v něm hudba Michala Davida a jeho producentem je mistr Tarantino? Odpověď je jednoduchá – člověk normální!