RECENZE FILMU

Předem jedno důležité upozornění! Než se pustíte do čtení této recenze a následného bombardování jejího autora, mějte na paměti má slova, která, ač jsou pro někoho absolutně nepochopitelná, mluví za vše: Jsem fanda Eliho Rotha! Tak to by bylo a teď konečně k filmu.

Do mlýnku na masíčko se v druhém dílu Hostelu dostávají tři slečny (mj. Lauren German – remake Texaského masakru), studentky umění, které se ze slunné Itálie přesouvají na Slovensko, kde na ně údajně čekají „ty nejlepší lázně v celé Evropě“. Holky neváhají, ubytovávají se v hostelu, seznamují se s místní „prapodivnou“ kulturou a zvyky a mezitím si na ně kdosi brousí nožíky. Krom otřepané dějové linie, kdy děvčata, stejně jako kluci v jedničce, pomalounku a pozvolna odhalují tamní nekalé praktiky, nám režisér poodhaluje i zákulisí celé vražedné společnosti Elite Hunt. To vše prostřednictvím dvou znuděných amerických boháčů (Richard Burgi a Roger Bart – oba ze seriálu Zoufalé manželky), kteří se ve slovenských mučírnách chtějí patřičně odreagovat od všedního života. A stačí jim k tomu blondýna s černovláskou plus nějaká ta bruska, nůžky atd.

Na první pohled dvojka Hostelu nabízí prakticky to samé co jednička, ale zdání klame. Roth se dobře rozhodl pro linii s boháči, kteří vraždí vůbec poprvé. Jejich pouť sledujeme od dražby obětí (asi nejlepší moment filmu) až po finální úkon, jenž přináší dokonce i jeden menší dějový zvrat.
Pokud se ale třesete na pořádný masakr, nechte si zajít chuť. Hostel rozhodně žánrové hranice nikam neposouvá, ale ani se o to nesnaží. Násilí zde není tak naturalistické jako třeba v Ajových Hory mají oči, ale naštěstí nevyvolává ani nechtěný úsměv jako v nedávném prequelu Texaského masakru. Za celý film dojde v podstatě na jednu pořádnou mučící scénu, která ovšem stojí za to. Střih je minimální, hudba žádná, pištění oběti uvěřitelné a krvavý výsledek patřičně mrazivý.
Spíš než v násilí se Roth častěji rochní v černém humoru. Scéna, v níž nadržený zabiják zjistí, že by se mu na naporcování oběti bruskou hodila prodlužka, nebo ta, kde za doprovodu vážné hudby „večeří“ slizký Hannibal, dokazuje, že na Hostel (a vůbec na celé řemeslo Eliho Rotha) je třeba nahlížet s nadhledem. Pokud vycítíte onu nadsázku, film si užijete. Pokud však na hru pana Rotha nepřistoupíte ani omylem, budete stejně jako jedna z obětí trpět až do samotného „fotbalového“ finále. A to raději nemluvím o krutě nezdařilé scéně, v níž (jinak přesvědčivý) Milan Kňažko nekompromisně oddělá jednoho z členů gangu malých dětí. Moment to měl být původně asi zatraceně působivý, ale veškeré emoce jsou tatam a v tak trapné situaci je bezradný i bývalý slovenský ministr kultury…

S čistým svědomím dávám druhému Hostelu 60 %. Za celkové černohumorné vyznění, jež se filmem nese od začátku do konce, plus za zdařilou ministory obou začínajících zabijáků, jejichž představitelé navíc hrát opravdu umí. A taky za Rothovo zapálení pro věc. Chápu, svoje nadšení neskrýval ani Ed Wood, ale o to je to sympatičtější. Třeba jednou budou oba díly Hostelu stejně kultovní jako Woodův Plan 9 From Outer Space a syn Tima Burtona natočí autobiografickou poctu jménem Eli. Tak … a teď si mě rozcupujte na kousíčky. Už se nemůžu dočkat…