RECENZE FILMU

A je to skutečně tady. Skeptici, kteří tvrdili, že doménou tandemu Jan Hřebejk – Petr Jarchovský jsou retrofilmy a že komedie odehrávající se v moderní době pro ně bude tvrdým oříškem, měli pravdu.

Horem Pádem je prvním filmem ze současnosti a opravdu má do kvalit Šakalích let, Pelíšků, Musíme si pomáhat a Pupenda daleko. A odvážím se tvrdit, že ve všech směrech.

Zaprvé nefunguje ústřední téma uprchlictví, imigrace, emigrace, rasismu, xenofobie..., které tvůrci zřejmě považuji za charakteristické pro dnešní dobu a jejichž stálou platnost a aktuálnost nám asi chtěli připomenout. Ano, žijí mezi námi lidé nesnášenliví, zlí a jednoduší. Ano, v jeden moment se rozplývají nad malinkým indickým drobečkem (protože všechna děťátka jsou přeci roztomilá, ať je rasa jakákoli), nedlouho poté ovšem nadávají černošskému fotbalistovi do „černých sviní“ a podobně. A ano, množí se u nás případy, kdy žena nemohoucí mít dítě ukradne kvůli svému štěstí cizí miminko v kočárku. Ale jako bychom to nevěděli. Jsou to přece věci tak notoricky společensky známé, chce se říct až otřepané, že člověka napadá, má-li smysl o tom točit celovečerní film. Kdyby se aspoň tvůrci těchto témat chopili nějakým neotřelým a dosud neviděným způsobem. Kdyby měl propletený příběh uprchlíků, převaděčů, bojovníků za jejich ochranu a práva, ztraceného miminka a jeho nových rodičů alespoň nějaký hlubší smysl. Kdyby… Prostě jsme to všechno viděli nebo o tom slyšeli už tolikrát, že žádný z minipříběhů nemá sílu nás chytit, natož dojmout.

Navíc když nefunguje klíčová věc číslo dvě, a tou jsou dialogy. Je pro mě naprostou záhadou, odkud se v autorech oněch tak vtipných a milých scén, na které jsme si zvykli z jejich předchozích děl, bere ten uši a oči trhající patetismus. „Nevěřím v Boha. Kdyby byl, mohla bys mít miminko. Bůh není. Proto fandím.“ ??? Nebýt českých a slovenských herců, připadala bych si jako v nějakém stupidním hollywoodském rádobydojáku. Mít takový pocit z filmu jednoho z našich nejuznávanějších režisérů je myslím docela tristní…

Je to škoda o to víc, že kvůli oné zvláštní (doufejme že jen momentální) kreativní indispozici obou pánů působí nepřesvědčivě i většina hereckých výkonů. S výjimkou jako vždy neselhávajícího Jaroslava Duška (z jeho převtělení do role skinheadského zarytého sparťanského fandy jsem měla největší obavu – zbytečně, díkybohu!). A Emílie Vášáryové, která má v očích cosi, co vás dojme, ať by jí scénář nutil cokoli. Jiří Macháček, Slovinka Nataša Burger, Jan Tříska, Petr Forman, Pavel Liška a Marek Daniel nejenom že občas přehrávají, ale hlavně dost často působí spíš jako desetiletí žáčci základní školy stojící před tabulí a mechanicky odříkávající text básničky, kterou dostali za úkol se naučit od paní učitelky. Dobrým tahem bylo sice ještě obsazení u nás stále nepříliš známé Ingrid Timkové (Anděl milosrdenství), která je půvabná a přirozená, a také její filmové dcery Lenky tanečnicí Kristýnou Bokovou-Liškovou, která je dalším Hřebejkovým objevem. Avšak i Timkové postava Hany pracující v poradně pro uprchlíky díky nedotaženosti scénáře (nebo čemu) tratí na své hloubce, kterou můžete pouze odhadovat. Ve scéně v KFC, kdy je Petr Forman alias emigrant Martin okraden, se Ingrid vrhne na jednoho Roma s tím, že za krádeží stojí on. Měla to být scéna klíčová pro vývoj postavy – Hana dosud etnické menšiny hájila a stavěla se za ně, v momentě ohrožení však by i ona bez problémů použila nejen nadávky zmíněné o dva odstavce výše. Měla… – ale není. Je to spíše další nezvládnutá scéna, která jako by vypadla z patnáct let starého filmu.

Co už ale vůbec nechápu, je účast Václava Havla ve scéně s barmskými disidenty a význam scén natáčených v Austrálii. Nebo jinak. Chápu, co vedlo Jana Hřebejka k obsazení bývalého prezidenta do kratičkého výstupu, ale uniká mi důvod, proč vůbec byla do filmu zařazena scéna tiskové konference s barmskými disidenty. Asi proto, aby se s nimi mohl setkat Václav Havel… A proč se scény v Austrálii, které štáb stály jistě nemalé finance (spočtěte si cenu za letenky, pobyt atd.), omezily na záběry obchůdku, domku a moře, které by se klidně mohly pořídit levněji někde v Evropě? Palmy a moře tady máme taky… Připadalo snad Hřebejkovi, že je prostředí naší země a hlavního města sterilní a bezkrevné, tudíž je chtěl nějak ozvláštnit? Jiné důvody mě nenapadají… A přitom i tento by byl podivný: dvorní Hřebejkův kameraman Jan Malíř dokáže i z obyčejné benzínové stanice vykouzlit obrazový skvost.

A když o tom tak přemýšlím, jedinými klady Horem Pádem jsou opravdu jen krásný obraz a herecké výkony Jaroslava Duška a Emílie Vášáryové. Nepíše se mi to snadno, je mi to líto, ale je to fakt. Čekala jsem sice od filmu jistou kontroverzi i to, že bude jiný, ale věřila jsem v um a vkus Petra Jarchovského a Jana Hřebejka a v jejich cit pro vytvoření příjemné nálady a atmosféry. Místo toho se dočkáte hodně velkého množství zbytečných scén, které nemají žádné opodstatnění, nejsou důležité pro příběh a ani ve vás nevyvolají žádný pocit. Zklamaná jsem byla i hudbou Aleše Březiny, především úvodní písní nazpívanou Danem Bártou, která je až příliš podobná úvodní melodii z Musíme si pomáhat.

Doufejme tedy, že plánovaný tragikomický milostný příběh, který opět spojí Jarchovského s Hřebejkem dohromady, bude svým námětem pro oba tvůrce bližší, a že se nedočkáme zklamání ještě žalostnějšího. Pokud už i jim docházejí nápady a neumějí natočit „příjemný rodinný“ film (uvidíme, jak si povedou s návštěvností…), kdo jiný by u nás měl?