Philip Glass (*31.ledna 1937) je americký hudební skladatel, který je zařazován k hudbě tzv. minimalismu nebo chcete-li k hudbě s repetitivními strukturami. Než se dostanu k samotné recenzi, bude potřeba osvětlit tento termín, protože je důležitý a vysvětluje i to, proč hudba k filmu „The Hours“ (Hodiny) je zkomponovaná tak, jak je a pochopitelně ne nadarmo za ni byl Philip Glass v roce 2002 nominován na Oscara. Tedy, co je principem minimalismu. Předně by měla být minimalistická hudba jednoduchá, srozumitelná (autoři totiž reagují na složitost hudby druhé poloviny 20. stol., která je tak složitá a zmatená, až v ní není vidět hudební základ). Dále se vyznačuje pravidelným rytmickým pulsem, téměř neměnným rytmem skladby, stále se opakujícími prvky/motivy/vzorci (to je právě ta repetitivnost), minimálními variacemi na téma, tonální harmonií a statickou instrumentací. Přesně tyto „principy“ minimalismu jsou využity i pro hudbu k filmu Hodiny. Soundtrack obsahuje celkem 14 pouze instrumentálních skladeb, u některých se ještě zastavím, ale vesměs jsou si všechny podobné, díky výše zmíněným principům minimalismu. Instrumentace (tzn. použité hudební nástroje) je prostá – smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy), klavír, harfa, zvonkohra a triangl. Nenajdeme zde žádné dechové nástroje. Smyčcové nástroje mohou udržet jednolitou dlouhou plochu, ve které se snadno prosadí klavír nebo podobně znějící harfa nebo zvonkohra, ale také mohou dokonal udržet rytmus, díky pravidelnému pohybu smyčcem. Nástroje se barevně doplňují a vytvářejí (také díky výslednému zvuku) meditativní, snivou, zamyšlenou, ale také vypjatou a dramatickou náladu. Je to jako když na mokré plátno štetcem nanášíte barvy, které se postupně do sebe vpíjejí a vytvářejí obraz. Tak podobně se zde mění a přelévají harmonie. Rytmus je další důležitá věc. Ve všech skladbách se objevuje dvoutónová figura v osminovém rytmu, která tepe jako srdce, dýchá nebo tiká jako hodiny. Je to vždy interval (vzdálenost mez dvěma tóny), který udává harmonii. Prochází téměř každou skladbou a tvoří jednu linii, která je doplňována dalšími. V tomto případě jsou to většinou tři nebo čtyři. Jedna linie ve čtvrťových notách, druhá v osminových, třetí v triolách a čtvrtá je melodie. Dokonale se doplňují tak, že je skoro nevnímáte. Zvláštní efekt vzniká, když jedna linie zůstává na jednom tónu, přičemž další se harmonicky mění. Napětí přináší dynamická gradace nebo šestnáctinové noty. Nějakou výraznou melodii, kterou byste si zpívali po dokoukání filmu, zde nenajdete. A nyní trochu k jednotlivým skladbám tohoto sountracku. Č. 1 The Poet Acts uslyšíme hned v úvodu filmu, kdy Virginia Woolfová píše dopisy na rozloučenou a poté vstupuje s kameny v kapsách do řeky. Zaznívají tři linie smyčců, do kterých žalostně hrají violoncella. Hudba plyne, jako voda v řece, do které Virginia vstupuje, mění se pouze harmonie. Č. 2 Morning Passages jako jediná začíná sólovým klavírem, smyčce se připojují záhy, uvede nás do života tří žen, do tří časoprostorů, tří příběhů, tří nejistých životů. Stejný princip jako jindy, tři linie smyčců a do kterých zaznívá klavír, který narušuje ostinátní dvoutónovou figuru šesnáctinovými notami. Připojuje se zvonkohra, klavír hraje v levé ruce dvoutónový doprovod a v pravé ruce trylek (hudební ozdoba, založená na rychlém střídání tónů většinou dvou sousedních kláves). V závěru zaznívá ostináto všech nástrojů, graduje, pak se uklidňuje a končí. Princip je všude stejný, začínají smyčce, připojuje se klavír (nebo zvonkohra, harfa), předávají si melodii nebo hrají společně v unisonu. Škoda jen, že závěr není totožný s hudbou, která je použita ve filmu, je mnohem zajímavější a vypjatější. Č. 6 I´m Going to Make a Cake, jak už název napovídá je použito pro okamžik, kdy se Laura rozhodne upéct svému muži k narozeninám dort. Je zde krásně slyšet, jak se doplňují klavír s harfou nebo klavír se zvonkohrou, když spolu hrají melodii. Novinka se objevuje ve tracku č. 8 Dead Thinks, je to jakási vzpomínka, symbol. Děti od sestry Virginie najdou na zahradě mrtvého ptáčka a rozhodnou se mu uspořádat pohřeb. Virginia jej obkládá růžemi, pak si k jeho hrobečku lehá a přemýšlí, v hudbě se objevuje trylek – cvrlikání – vzpomínka na zpěv ptáčka. A také v tracku č. 12 Escape!, kde se objevuje uprostřed skladby dvakrát osm sextol (skupina šesti not), silně a ve velmi rychlem tempu, v unisonu téměř všech nástrojů, je to přesně v momentě, kdy Richard vyskakuje z okna. Naznačuje děs, leknutí Clarissy. Hudba z tracku č. 11 Tearing Herself Away provází scénu, kdy Laura Brownová odváží syna k sousedce na hlídání a odjíždí do hotelu, kde se chce otrávit prášky. Skladba má velkou gradaci, využívá sextoly, velké forte a disonance. Vyjadřuje Lauřinu depresi, zmatenost, nerozhodnost. Asi nejzajímavější a má nejoblíbenější je část č. 14 The Hours, v podstatě kompilace všeho, všech nápadů, motivů. Rozřešení a ukončení všeho, příběh je u konce, čas plyne dál, hodiny života musíme přežít. Ještě pár slov k tomu, jak je hudba zakomponována do filmu. Je několik způsobů, buď hudba zní celým filmem nebo jen do ticha nebo proznívá pod dialogy a do ticha (v podstatě kombinace prvních dvou způsobů). Pro mě je ideální řešení přesně tak, jak je v tomto filmu, hudba zaznívá do některých dialogů, situací a podporuje tím jeho náladu, ale také do ticha, aby jej vyplňovala nebo zvyšovala napětí mezi děním.