RECENZE FILMU

Hodiny byly před rokem jedním z horkých favoritů na Oscara. Získaly deset nominací, včetně té za nejlepší film. Nakonec si sošku odnesla jen Nicole Kidmanová za herecký výkon, nic to ale nemění na tom, že kritici svorně na film pěli ódy a vyzdvihovali rafinovanost jeho scénáře. Ano, snímek JE skvěle vymyšlený, krásně natočený a ještě lépe zahraný. Obávám se však, že pro normálního diváka nepříliš líbivý, ne-li přímo těžký. Jeho kostra odpovídá předloze, podle níž byl natočen: knize Hodiny Michaela Cunninghama. Ta popisuje jeden den v životě tří žen. Dvě z nich jsou postavy fiktivní, tou třetí je známá britská modernistická spisovatelka Virginia Woolfová, kterou sledujeme u zrodu románu Paní Dallowayová. A tady nastává problém. Jestliže jste jméno autorky a tohoto jejího díla zahlédli naposledy na seznamu doporučené literatury na střední škole, podívaná pro vás bude představovat velmi tvrdý oříšek.

Bylo by však škoda úplně na film zanevřít. Některé jeho scény jsou opravdu silné, a jistě v mnohých z vás zanechají hluboký dojem. Herecké výkony všech zúčastněných jsou bez výjimky nadprůměrné, a jestli nedej bože pochybujete o tom, zdali jsou Meryl Streepová nebo Ed Harris hodni vaší pozornosti, pak nemáte jinou volbu než po Hodinách sáhnout. Co se děje týče, vše podstatné je řečeno v informaci k filmu. Synopse je vyčerpávající a bylo by zbytečné se opakovat. Proto bych raději tohoto místa využila k tomu, abych vám odhalila jisté skutečnosti, které ve filmu nenajdete – a které jsou přitom pro jeho pochopení zásadní a klíčové. Po prvním zhlédnutí, zcela nepoučeni z knih či propagačních materiálů k filmu, totiž nepochopíte, proč postavy jednají tak, jak jednají. Tvůrci se žádným vysvětlováním neobtěžovali, a předkládají vám své dílo s jistotou, že dílo a život Virginie Woolfové znáte nazpaměť. Je to podle mne chyba, přece jen tato spisovatelka není Shakespeare. Ale budiž.

Na tomto místě tedy čtení přerušte, vraťte se na hlavní stránku k filmu, přečtěte si obsah – a poté pokračujte na následujícím odstavci.

I když o Virginiině životě nevíte vůbec nic, z filmu pochopíte, že je to životem hodně zkoušená žena. Trpí depresemi, vidinami a bolestným čekáním na to, kdy znovu plně udeří její duševní choroba. Její muž ji miluje a plně podporuje, vidíte však, že Virginiin vztah k němu je nějak záhadně chladný. A že je vlastně celý film podezřele zaplněn postavami se sklony k lesbismu. Proč? To se v něm nedozvíte. Ale zaručeně vás bude napadat jedna otázka za druhou. Kouknete-li se však do spisovatelčiny biografie, pochopíte. Virginiino mládí bylo poznamenáno hluboce traumatickými zážitky. Jednak jí, když byla ještě dítě, zemřela matka, o několik let později také otec a bratr. Nevlastní bratři George a Gerald ji sexuálně zneužívali. Nebyla sama, stejně trpěly i její sestry, avšak Virginii tyto zkušenosti poznamenaly zásadně. Zdali měly vliv i na její duševní zdraví, o tom lze pouze spekulovat, jisté je, že se podepsaly nejen na jejím díle a charakteru, ale především na jejím vztahu k mužům. Její manžel ji nikdy fyzicky nepřitahoval, udržovala zato velmi důvěrné styky s ženami.

Díky této malé sondě do jejího života vám najednou bude i film připadat jasnější a srozumitelnější. Hrdinka románu, paní Dallowayová, má lesbický vztah. I fiktivní Laura Brownová, jíž román otevřel oči a pomohl jí uvědomit si své vlastní já a touhy, přání a pochybnosti, neváhá políbit svou sousedku. Kdoví, možná by jí také lépe vyhovoval život po boku osoby stejného pohlaví. Clarissa Vaughnová svou orientaci nezakrývá – v lesbickém vztahu žije už deset let. A další souvislost. Román se odehrává během jednoho jediného dne, jehož vrcholem má být oslava, na kterou se paní Dallowayová připravuje. Stejně tak Laura a Clarissa chystají oslavu pro osoby, které milují…

Různých spojitostí byste prostě našli spoustu. Ty hlavní jste si právě přečetli, ostatní nejsou až tak podstatné. Co je však podle mě velkým přínosem Hodin, je právě to, že vás k tomu po nich pátrat donutí. Na povrch vypadají jednoduše a prostě, po závěrečných titulcích ale nad nimi začnete přemýšlet. Možná si nakonec zajdete do knihovny a vypůjčíte si literární díla, o kterých byla celou dobu řeč (Cunninghamovy Hodiny vyšly v českém překladu v roce 2002 v nakladelství Odeon). Tak by to mělo u filmů být vždy, ne?