GOLDIE FILM

Pokud byste si pozorně prošli seznam vydaných goldies, zjistili byste, že v konečném poměru se filmům natočeným po roce 2000 příliš nevěnujeme. Já osobně o nich píšu jen výjimečně a často nerada. Myslím si totiž, že mezi léty prověřenou klasikou je stále co objevovat, že nám takové snímky i dnes mají co nabídnout a byla by škoda je přehlížet. Nové filmy si pozornost získávají snadněji. Netřeba je tolik propagovat. A ještě jedna věc. Jako diváci od nich nemáme dostatečný odstup, a proto se nám hůře hodnotí. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Já jednu udělám právě dnes. Snímkem, který si i v rámci krátkého času vydobyl pevnou pozici mezi kinematografickými skvosty, jsou bezesporu Hodiny Stephena Daldryho.

Stephen Daldry není režisérem mnoha filmů, tvořit začal, i přes svůj vyšší věk, až na konci devadesátých let minulého století. Stejně jako mnoha jiným však ani jemu nízký počet natočených snímků nezabránil v tom, aby se dostal mezi uznávané autory. Anglický rodák Daldry Hodiny do kin uvedl v roce 2002, byly jeho druhým celovečerním filmem. Získaly spoustu oscarových nominací, avšak sošku Oscara si nakonec odnesla jen Nicole Kidman. Hodiny rozhodně nejsou pro každého. Mnoho diváků jim bude vyčítat uhlazenost a jinakost, k mainstreamu mají totiž přece jenom daleko, vsadím se, že spousta mužů je bude vnímat negativně například kvůli často alternativnímu chování ženských postav. Jenže on je to tak nějak ženský film. O ženách a pro ženy. My svým hrdinkám rozumíme.

Hodiny jsou zdařilou adaptací stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama. Tento americký romanopisec za ně získal Pulitzerovu cenu, tudíž o kvalitě předlohy nemůže být pochyb. Jeho kniha je nesmírně provázána s knihou jinou. Virginia Woolfová napsala svůj román Paní Dallowayová v polovině dvacátých let 20. století. Původně se měl jmenovat Hodiny. Cunningham na odkaz anglické modernistické spisovatelky navázal a učinil věc nevídanou: zpřístupnil Paní Dallowayovou mnoha čtenářům právě skrze svou knihu. Paní Dallowayová není jednoduché čtení. Pokud si však přečtete Cunninghamovo dílo a nadto zhlédnete Daldryho film, návrat k Paní Dallowayové bude slastný. Najednou budete v ruce držet naprosto nový, okouzlující román, byť jste původně v jeho přítomnosti takřka trpěli.

Virginia Woolfová, Michael Cunningham a koneckonců i Stephen Daldry ukazují, že život lze uchopit v jednom dni. Woolfová se soustředí hlavně na postavu paní Dallowayové, avšak Cunningham a následně také Daldry přístup mírně variují. V centru jejich zájmu se ocitají hrdinky tři. Tou první je samotná Virginia Woolfová (Nicole Kidman). Její příběh se odehrává v anglickém Richmondu v roce 1923. Nachází se uprostřed těžkých depresí a píše komplikovaný román – Paní Dallowayovou. Další hlavní postavou je Laura Brownová (Julianne Moore), události jejího života vyplňují letní den roku 1951. Laura je ženou v domácnosti, má milujícího manžela, malého synka a čeká druhé dítě. Přesto není spokojená. Ocitá se v jenom velkém stereotypu, trpí. Připravuje oslavu manželových narozenin, myšlenkami však stále odbíhá k četbě knihy. Tou není žádná jiná než Paní Dallowayová. A konečně. Třetí žena se jmenuje Clarissa Vaughanová (Meryl Streep), jinak ji nazvěme moderní paní Dallowayovou. Žije v současném New Yorku, konkrétně se píše rok 2001. Také připravuje oslavu, a to pro svého milovaného. Básníka Richarda, který umírá na AIDS. Richard je oním malým synem Laury. Životy všech tří žen jsou tímto dokonale propojeny.

Pojítek mezi skutečnou Virginií Woolfovou, jejím románem Paní Dallowayová, Cunninghamovou knihou Hodiny a stejnojmenným Daldryho filmem je více než dost. V prvé řadě se jedná o hodiny. To je naznačeno už v názvech zmíněných děl. A proč hodiny? Protože právě ony tematizují ubíhající čas, ony jsou oním sjednocujícím prvkem původního románu. Dále je zajímavé sledovat propletence jmen. Původní paní Dallowayová se jmenuje Clarissa. Cunningham její jméno použil u postavy, kterou hraje Meryl Streep, aby naznačil, že je moderní paní Dallowayovou, byť se ve skutečnosti jmenuje Vaughanová. Rovněž příjmení Brownová má svůj důvod. Spisovatelka Virginia Woolfová si kdysi vytvořila fiktivní postavu paní Brownové. Ta se převtělovala do postav jejích knih a vždy v sobě nesla části spisovatelčiny osobnosti. Je úžasné sledovat, jak Cunningham postupoval, a je vhodné náležitě ocenit Daldryho, že všechny tyto aspekty zachoval a obecně natočil věrnou adaptaci, s níž fanoušci knihy problém rozhodně nemají. To není až tak obvyklý jev.

Na životy tří žen se díváme z různých úhlů pohledu. Hrdinky jsou rozdílné, a přece stejné. Nezáleží na tom, že žijí v odlišných dobách. Ať se píše rok 1923, 1951 nebo 2001, jsme svědky podobných každodenních zápasů. Virginia Woolfová bojuje s depresemi, ale zároveň se jedná o silnou osobnost, která se i přesto, že je žena, prosadila v mužském literárním světě. Laura Brownová žije ve zlaté kleci. Pro vnějšího pozorovatele má všechno – dům, manžela a děti. Jenže ona to tak necítí a touží po jediném: utéci. Je pravým opakem uhlazených dámiček, jaké známe z Ameriky 50. let. Ani její psychika na tom není dobře. A Clarissa Vaughanová? Zdánlivě úspěšná, moderní a emancipovaná žena, která se rovněž trápí. Neurovnané vztahy k mužům a ženám i nemoc jejího milovaného muže jsou těmi nejzásadnějšími důvody. Všechny ženy sledujeme v boji s ženskostí, vypozorujeme jakési náznaky feminity. Chtějí se realizovat, ale pochybují.

Plně si vychutnat Hodiny, to znamená jediné, mít tu správnou náladu. Bez ní to nepůjde. Hodiny jsou hlubokomyslnou sondou do ženského nitra. Vaše pocity budou různé. Budete se zmítat mezi úzkostí, napětím, vzrušením, ale i pochopením a uspokojením. Toto filmové dílo posunuje na vyšší level mnohé. Je to scénář, který předlohu respektuje, následuje. Není potřeba vymýšlet něco inovativního, když je původní kniha skvělá. Ve spoustě případů by takové počínání bylo vnímáno negativně, jako nedostatečná imaginace autora, jeho neschopnost. To pro Hodiny neplatí. Stephen Daldry se scénáře chopil bravurně a myšlenky z papíru přetavil ve fungující celek obrazů a zvuků. Rozhodně mu pomohly všechny tři titulní herečky, takový koncert se jen tak nevidí. Kvalitní hudba je pak třešinkou na dortu, která usnadní, aby se vám Hodiny dostaly pod kůži, ale hlavně navždy vryly do srdce.