RECENZE FILMU

S Hobitem to máme těžké. Už jen věčné omílání, nakolik ho lze, či nelze srovnávat s Pánem prstenů. U knižní verze není co řešit. Jiný žánr, jiný jazyk, jiné cílové publikum. Je to jiné. Jenže Peter Jackson spíš než adaptaci Hobita prequeluje Pána prstenů. Doplňuje děj podle potřeby, variuje ikonické záběry, vkládá vhodné (leckdy spíš nevhodné) postavy a cílí na stejné diváky, jen vzhledem k záměru předlohy paradoxně o dekádu starší. Takže srovnávat? Ano! Rozhodně. Nevidím důvod k opaku. Tvůrci se vzdali luxusu srovnávání vyhnout, naopak nás k němu tlačí.

Nejdřív však Šmakovu dračí poušť srovnejme s Neočekávanou cestou. Oproti ní je méně konzistentní, a to jak v dobrém, tak v špatném slova smyslu. V tom dobrém zde najdeme víc scén, jež si lze zapamatovat, protože vystupují z jednolité a značně monotónní atmosféry celku. V tom špatném však příběh nedrží nit a mimo tyto výrazné momenty nudí mnohem víc, než kdy nudila jednička. Ta se navíc nesla na vlně nostalgické radosti z návratu do Středozemě. Jistě znáte průpovídku o opakovaném vtipu...

V nejlepších momentech se daří navodit dojem, že někdy brzy se konečně stane něco zajímavého. Nakonec se to nestane, ale zmíněný pocit samotný není k zahození a jistě ho netřeba podceňovat. Zvlášť když jinak by už nezbývalo co chválit.
K ději se mi nechce obšírněji vyjadřovat. Trpaslíci prostě dál putují za pokladem a cestou musí procházet levely a plnit různé mise.

Mohl bych upadnout do videoherní hantýrky, ač ji moc neovládám, protože Šmak ještě víc než Cesta připomíná počítačovou hru, v níž procházíte jednotlivými odlišně designovanými, ale podobně sterilními lokacemi, oddělenými ostrými loadingovými obrazovkami, zde nahrazenými pětivteřinovými oblety putujícího společenstva. V některých scénách, třeba na začátku Temného hvozdu nebo u příchodu k jezeru, už chybí na plátně jen nápis "Next Level", tak moc uměle a bezkontextově prequelové putování působí.

Akční scény ke změně názoru nepomáhají. Jsou tak digitální a ve všech ohledech umělé a vyumělkované, že jsem pro změnu očekával příkazy "křížek, kolečko, kolečko, křížek, čtverec, kolečko". To platí především pro úprk v sudech, kde se navíc nejvíc projevuje trpasličí nezranitelnost nedovolující nám se kdykoliv o kohokoliv začít bát.

Emocionální vyprahlost nekonečně natahovaných scén - kdy jsem vlastně rád, že se sem tam objeví někdo tak otravný jako transsexuální elfí bytost nerozpoznatelného pohlaví (Lee Pace), aby vzbudila alespoň negativní odezvu, když pozitivní je v nedohlednu -, mě naplňovala nekonečným nezájmem o vývoj děje. Takže jsem nebyl ani moc zklamaný, že vývoj děje prakticky nejde zaregistrovat.

Tady už se dostáváme právě k srovnání, a opakuji, že zcela legitimnímu srovnání, s Pánem prstenů. Ten krom epiky nabízel i osobní, intimní příběhy. A právě v jejich výstavbě Jackson nově fatálně a absolutně selhává. Nejzřetelnější pokus a nejviditelnější selhání je jistě nově vložená milostná linka mezi trpaslíkem Kilim a trosečnicí Kate. Tato vedlejší linie působí tak nuceně a nepřesvědčivě, že mi z toho bylo stydno. Nevím, jestli proto, že Lilly mám z mnoha racionálních i iracionálních důvodů velmi rád, nebo protože nám tato příhoda dopřeje nejpokleslejší moment Jacksonovy režijní tvorby, kdy trpaslík vtipkuje "o něčem velkém ve svým kalhotách." Gimli možná krkal, ale svůj penis držel mimo divákovu pozornost, kam v Tolkienově světě penisy patří.

Nejsilnější zbraní Hobita, a to zdaleka, se stal Martin Freeman. Bilbo sice jede stále tak trochu na druhé koleji (oproti scenáristické snaze udělat z něj alespoň trochu aktivní figuru), nicméně je jediným, kdo v celém tomhle spektáklu působí životně. Doslova všichni ostatní (a tím myslím i McKellena) se jen pitvoří a karikují, Freeman jediný předvádí herecký výkon a je chyba, že ho nepředvádí na větším prostoru.
Víc díky němu než Šmakovi jejich finálová konfrontace baví nad rámec zbytku filmu. Když se však přidají trpaslící a rozpoutávají další nekonečně generickou a nevzrušivou šarvátku, už to jde zase od desíti k pěti.

Snad nebudete považovat za spoiler, když prozradím, že dvojka končí cliffhangerem. A ne jedním, ale několika. Musím říct, že považuji za nekonečně drzé, neslušné a samoúčelné tříhodinovému filmu nedopřát ani dílčí zakončení a prostě ho náhodně utnout. Navíc to ještě podtrhává umělost a neživotnost něčeho, co vlastně už ani není "epickým příběhem". Protože epické příběhy konce prostě mají. I když mají následovat pokračování.

Zpodobnění samotného Šmaka s Sherlockovým hlasem není špatné, není dobré. Prostě jde o draka přesně tak, jak si ho každý vždy představuje. Nevidím důvod se jím zabývat. Mnohem zajímavější než jeho vzhled se mi zdálo využívání zvukových efektů v jeho přítomnosti a vlastně nejen v ní - pokud mi přišel Hobit v něčem opravdu zvládnutý, tak v práci se zvukem. A to přestože Howard Shore složil neskonale nudný soundtrack, z nějž si nepamatuji pár hodin po projekci ani notu.

Druhý Hobit se mi zdá v několika ohledech lepší než první díl. Jenže zatímco u Neočekávané cesty jsem měl dojem, že je tak dobrá, jak vyprázdněný děj umožňuje, tentokrát mám pocit nevyužitého materiálu. A smutné ztráty času. Toho v případě trestuhodně natažené (ano, má smysl to připomínat) adaptace především.