RECENZE FILMU

Už co jsem Hithcocka viděl, velmi zvažuji, jestli ho mám vůbec recenzovat. Mám ve velké úctě samotného Alfreda, Psycho patří mezi mé nejoblíbenější filmy, proto se mi jen těžko píše, že projekt spojující tyto dva pojmy je zoufalá fraška ve všech významech toho slova. Film tak prázdný, tak zbytečný, tak nudný, že psát o něm vysiluje ještě o trochu víc než soukromě přemýšlet, jak celé to divadlo mohlo dopadnout tak strašně špatně.

Nutno hned zpočátku podotknout, že každý snímek si s sebou z principu nese jisté základní kvality. Atraktivita námětu, kvalita herců, zručný štáb... Proto i když se zrovna nezadaří, stále můžeme mluvit o věcech, co daný kus drží nad vodou "prostě proto".
Hitchcock pro většinu diváků bude veskrze nudným dílem, ale právě výše zmíněné prvky, především námět, je snad dovedou k mírně nadprůměrnému vnímání výsledku. Přeji jim to, bohužel optimismus nesdílím. Hitchcock je jeden z mála filmů, který podkopává i tyto své vrozené vlohy a tepe na moje nervy téměř s důsledností traileru na Babovřesky. Což skutečně není jen tak samo sebou!
Takhle to zkrátka dopadá, když maskér má na place větší slovo než režisér a scenárista ani neví, o čem by měl jeho svěřenec vlastně vyprávět, tak nabídne všechno a nic.

První, co u Hitchcocka bije do očí, je neustálé hledání dramatu tam, kde žádné není. Resp. nedaří se ho dostatečně podtrhnout. Obecně se ví, že Psycho bylo tak trochu trucprojekt tvrdohlavého filmaře, stejně jako známe Hitchův velmi nestandardní vztah s celoživotní partnerkou Almou. Vzhledem k zachování přívětivého a mírně komediálního ducha však ani jedno není dostatečně rozvinuto, takže leda sledujeme povrchní těkání a nezajímavé scénky na téma "roztomilý podivín".
Druhý extrém nabídl loňský britský televizní snímek The Girl, pojednávající tentokrát o natáčení Ptáků. Tam byl Hitchcock vykreslen jako nevyzpytatelná zakomplexovaná troska, pomalu ďábelský tyran utápějící se v pocitu méněcennosti a sexuální frustrace. Nebylo to ideální, ale bylo to alespoň nějak zajímavé, nečekaně ostré a Toby Jones tam nevypadal jako gumová karikatura.
Debutující Sacha Gervasi by potřeboval jen trochu té odvahy. Neměl by být jen tvůrcem, který (jak sám říká) má takový respekt ke svému obsazení, že mu raději vůbec nemluví do práce. Jak může tohle režisér vůbec nahlas prohlásit, aniž by ho fackovala hanba?

Už jen obsazení Hopkinse nevěstí nic dobrého. Anthony patří mezi herce, co nikdy výrazněji nezměnili vizáž a jejichž obličej všichni známe. Proto zde ani na okamžik nezačneme uvažovat o tom, že sledujeme Alfreda Hitchcocka. Před našima očima se místo toho neustále promenáduje velmi nepřesvědčivě nalíčený Anthony Hopkins. Podtrhuje to dojem z filmu jako pouhé samoúčelné herecké kreace, což považuji, jak neříkám poprvé, za největší možnou diváckou ztrátu času.
Máme tu ještě mnoho dalších hereckých es, která však nebudu jmenovat, protože bych jen přistoupil na producentskou hru "když tu zoufalou prázdnotu nemáme čím zakrýt, necháme ji alespoň předvádět špičkové herce". Mimochodem je to opak přístupu Alfreda Hitchcocka, pro nějž byli herci jen ti, co budou velmi přesně plnit jeho pokyny a sami nemají právo se jakkoliv projevovat, protože výsledná podoba postavy jim svěřené není v jejich rozhodovací kompetenci.
Vůbec nejvtipnější na celém Hitchcockovi se proto může zdát, že jde o přesný opak toho, jak si Alfred představoval dobrý film...

Nepochybuji o tom, že pravý Hitchcock by u tohoto životopisu/neživotopisu usnul po pěti minutách, nebo opustil sál a utrousil několik tvrdých bonmotů na to, jak mohla podobně zoufalá fušeřina dojít až do kin. S jistotou to samozřejmě tvrdit nedokážu, nic jiného si ale neumím představit.
Krom toho, že se zde o slavném filmaři nedozvíme vůbec nic až na několika primitivních odkazů na jeho dílo, nám totiž ani nikdo nenabídne atraktivní děj, který by nějak zaujal. Ze všeho čiší jen bezradnost, kompromisy činěné na základě jiných kompromisů a herci s naprosto volnou rukou, ovšem bez jakkoliv vypracovaných charakterů, které by mohli rozvíjet.
Film se nachází v permanentní paralýze, stejně jako dvěma kilogramy latexu pokrytá tvář Anthony Hopkinse. Čiší z něj zoufalá neživotnost, nefunkčnost a neschopnost rychlejšího pohybu, protože by se celý ten vratký konstrukt rozpadl. Zbývá leda pocit, že hluboko pod tím nánosem sterility se ukrývá snad jen bolestivá křeč.