GOLDIE FILM

Už dlouho jsme se s goldies nepodívali do Francie, takže to dneska napravíme. Důvodů k návštěvě je však více. Čas od času zde vzdáváme hold slavným režisérům, kteří zrovna slaví nebo slavili životní jubileum, případně si takto připomínáme výročí jejich smrti či narození. Dnešek nebude výjimkou. Alain Resnais, výrazná osobnost francouzské nové vlny, se na začátku června dožil úctyhodných devadesáti let. Do světa kinematografie zasáhl jako málokdo, měl velký vliv na své mladší kolegy ve Francii, ale především ukázal nový směr, kterým se lze v tomto uměleckém odvětví vydat. Tatam byl dřívější realismus. Na scénu přichází lyričnost, imaginace, subjektivizace, hra s formou. A na čem jiném než Resnaisově debutu Hirošima, má láska trend demonstrovat?

Alain Resnais film vystudoval. Přes natáčení krátkometrážních dokumentů se postupem času dostává ke svému prvnímu celovečernímu hranému snímku. V roce 1959 vzniká Hirošima, má láska. Ta využívá i dokumentárních postupů, tudíž Resnais, zástupce tzv. Levého břehu, na svou dřívější specializaci až tak úplně nezanevřel. Ostatně Hirošima, má láska měla původně být dokumentárním filmem. Na sklonku 50. let se ve Francii zjevuje nový umělecký směr, dalo-li by se to takto nazvat. Nová vlna, kterou dobře známe i z jiných evropských zemí včetně Československa, přináší do filmového umění svěží vítr. Dnes si můžeme stýskat (především při pohledu na současný český film) po tvůrcích, již měli odvahu vytvořit něco nového, vyhnout se zaběhnutým konvencím, trochu riskovat, hrát si s formou i obsahem. Resnais se stejně jako jeho mnoho kolegů nebál a na výsledku to je vidět. Hirošima, má láska byla filmovým zlomem.

Značný vliv na podobu díla má na Oscara nominovaná scenáristka Marguerite Duras. Spisovatelka, pozdější scenáristka a režisérka, jejíž styl psaní konvenoval s avantgardou a novým románem, Hirošimě vtiskla nezaměnitelný ráz. Resnais skvěle vycítil, jakou látku by mohl využít k vytvoření nezapomenutelného filmu. Nakonec skloubil citlivý milostný příběh, sondu do psychiky postav a dokumentární záběry zamýšlející se nad závažným tématem atomové bomby. Všechno pozvedl filmovými postupy a dal vzniknout jedinečnému uměleckému zážitku. Hirošima, má láska je i není milostným příběhem. Pokud ji budeme vnímat takto, jistě uznáme, že je to milostný příběh značně neobvyklý. Nejzajímavější na filmu ale je právě ono intelektuální srovnání minulého a současného, konfrontace lásky s válečnými hrůzami, které v tehdy žijících lidech silně rezonovaly. Reflexe druhé světové války a především její pro Evropu ne tak známé části umí dodnes zapůsobit, film navíc nese jakýsi edukativní potenciál.

Snímek nemá epický děj, uvědomuji si, že právě toto může být pro mnohé diváky překážkou. Přesto je to ale film natolik zásadní, že by bylo škoda nevěnovat mu pozornost. Člověk hledající něco navíc určitě nebude zklamán. Děj Hirošimy není nikterak bohatý, složitý. Forma vyprávění, rozbití typických narativních konvencí z ní ale činí kousek v mnoha ohledech náročný na vnímání. Divák často netuší, zda se nachází v minulosti, přítomnosti, zda vidí skutečnost nebo ho obklopuje fantazie tvůrce, jestli sleduje reálný či imaginární dialog nebo subjektivní komentář. Resnais je prudce inovativní, umělecký, přeskakuje nejen mezi časovými rovinami, což navíc jen lehce naznačuje, někdy ani to neplatí. Hraje si se zvukovou stopou a také například s flashbacky. Ty sice v době uvedení Hirošimy, mé lásky nebyly novinkou, ovšem Resnais jejich význam ještě posunul. Jsou subjektivizované, neuspořádané, působí jako záblesky. Hranice ve filmu, ať už se zaměříte na cokoliv, jsou rozostřené a nezřetelné.

Film lze vnímat jako rozdělený na dvě poloviny. Ta první je dynamičtější. Právě zde hrají důležitou roli dokumentární záběry na Hirošimu zničenou atomovou bombou. Naléhavost, rychlejší tempo se postupem času vytrácí. Záměrně. Druhá, značně rozvolněnější polovina totiž konvenuje s pocity hlavní ženské postavy. Tou je Elle, francouzská herečka, která přijíždí do Japonska, aby zde natočila některé scény do nově připravovaného filmu. Těsně před svým odjezdem potkává místního architekta Luie. Stráví spolu noc plnou vášně, zároveň však diskutují o vlastních životech. Elle se totiž v důsledku zdejšího pobytu vybavily hluboce zasuté vzpomínky na první lásku – německého vojáka, který byl během války zastřelen. Minulost se stává skutečností, ožívá, Elle splývají oba muži v jedno. Mají cosi společného, její láska k nim je nemožná. Elle i Lui žijí ve šťastných manželstvích a Elle chápe, že tenhle poměr nebude mít dlouhého trvání. Přesto s Luiem tráví následující den. Má strach ze zapomnění, ale ví, že je to nevyhnutelné. Lidi formuje jejich minulost, ta se paradoxně neustále vzdaluje a vytrácí.

Filmová báseň o muži a ženě drží pohromadě tklivá hudba. Snímek nás nutí přemýšlet. Lui Elle tvrdí, že v Hirošimě neviděla nic. Ona mu oponuje, viděla přece nemocnici, muzeum, viděla všechno. Opravdové poznání čehokoliv, kohokoliv je složité, skoro nemožné. Na konci se oba hlavní hrdinové navzájem pojmenují městy, odkud pocházejí. On je Hirošima, ona Nevers. Jako by tato přízviska metaforicky vyjadřovala zmíněné zapomnění. Zážitky, které se dnes zdají tak jasné, se v budoucnu zamlží. Maximálně zůstane jen letmá vzpomínka na ono město...
Milostné scény jsou samy o sobě hluboce intimní. Několik minut vidíme záběry na nahá, propletená těla, nespatříme tváře, ale jen ruce, nohy, záda. Na pozadí slyšíme jemné tóny a subjektivní komentář. Resnais však navíc přestříhává do minulosti. Ukazuje nám zpustošenou Hirošimu, za pomocí metaforického střihu se ruka milence mění v ruku mrtvého člověka, ležícího na ulici. Lyričnost se nachází v kontrastu k až přílišné realističnosti. Toto srovnání je značně znepokojující.

Hirošima, má láska zaznamenala v době svého uvedení obrovský úspěch. Resnais jejím prostřednictvím pomohl debutovat dalším tvůrcům francouzské nové vlny. Zazářil v Cannech, všimli si jej v Hollywoodu, kde film odměnili oscarovou nominací. Ozvuky Resnaisova hraného debutu se dají spatřit dokonce v českém filmu. Němcovy Démanty noci jsou toho důkazem. Zkrátka a dobře: Hirošima, má láska je film, který by neměl uniknout pozornosti žádného filmového fajnšmekra.