Hudba. Nemoc. Elgar.

Krásný životopisný film, který není jen poctou jedné umělkyni, ale skutečným příběhem. Zřejmě je dobře, že o Jacqueline du Pré jsem věděla pouze to, že byla cellistka s roztroušenou sklerózou – neruší mě tedy případné faktické nepřesnosti. Sledujeme osudy dvou sester, jež začaly svou hudební kariéru společně, aby se nakonec z jedné stala manželka dirigenta a matka, zatímco druhá dobyla svět jako violoncellistka. Je mezi nimi zvláštní sourozenecké pouto, a zároveň si jsou v mnoha ohledech velmi nepodobné. Flétnistka Hilary je výrazně umírněnější a navzdory velkému talentu se brzy vzdá kariéry ve prospěch rodiny, přičemž stále působí jako ochranitelka své mladší sestry Jackie, jež jedná poněkud impulzivně a sobecky a prožívá střídavé intenzivní záchvaty lásky a nenávisti k violoncellu. Emily Watson je skvělá jako živelná hudebnice i jako žena, jíž nemoc zničila největší životní vášeň a Rachel Griffiths výborně ztělesňuje jejího anděla strážného. Kromě dvou titulních postav nemůžu nezmínit Elgarův koncert e-moll, který představuje mnohem víc než pouhý zvukový doprovod.