RECENZE FILMU

Na úplný začátek mojí recenze jsem chtěl udělat nějaký nejapný vtip o stařecké senilitě, ale došlo mi, že je to věc vážná, zcela nehumorná a nepatřičná. Proto ji ve spojení s Clintem Eastwoodem a jeho novinkou nepoužiji, abych o sobě nevzbudil špatný dojem. Pravdou bohužel je, že ošuntělost, nezvládnutost a naprostá absence "čehokoli" je součástí již půl roku starého (nicméně u nás zatím stále nedostupného) kousku tohoto opěvovaného režiséra až moc očividně.

Sledujeme tři příběhy o smrti. Francouzskou novinářku (Cécile De France) smetla vlna tsunami, takže teď začíná vidět mrtvé lidi. Matta Damona (Matt Damon) smetla v dětství horečka, takže vidí mrtvé lidi už dlouho a nelíbí se mu to. Mladý britský klučina (McLaren Bros., jež naprosto válí) nevidí mrtvé lidi vůbec, ale moc by si to přál, protože mu právě zemřel bráška - jednovaječné dvojče. A teď co s tím. Nejspíš vůbec nic.
Je zajímavé, že Clint Eastwood má podivné štěstí na dokonalé prošumění jeho slabších kousků, které se do části světa ani nedostanou (leda na DVD) a za měsíc se o nich prakticky nemluví. Vzniká tak iluze velkolepého, nechybujícího filmaře - pravda je ale jiná! Těžko říct, proč bývá veřejnost tak hodná zrovna na něj - nejspíš za to může i jeho osobní kouzlo, kdy ho lidé mají rádi natolik, že jeho chyby prostě ignorují... Já ale na rozpolcený Invictus nezapomněl. A nezapomněl jsem ani na polovičaté Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy. Jeho nejsilnější kousky posledních let - Gran Torino obzvlášť - jsou v podstatě jednoduché, povrchní a nerealistické americké večerníčky, čímž nechci říct, že se mi nelíbily a že by bylo nějak zvlášť špatně, že takové jsou, jen je potřeba si to přiznat a uvědomit si, že takový přístup nevyjde pokaždé. Je každopádně načase dát Clintovi najevo, že my ty chyby vidíme! Může mu to jedině prospět, protože teď bez přehánění všechny opakuje.

Život po životě se mi totiž zdá zatím jeho režijně "asi" nejhorší počin. "Asi" říkám proto, že nemám v živé paměti všechny jeho filmy - ne proto, že bych si nějaký možná horší vybavoval. Clint tu strojí neuvěřitelně dlouhé scény, jejichž pointa je jasná někdy po třech slovech. Například nesnesitelné vzájemné krmení na kurzu. Jakoby provokativně a natruc jsou ale některé dialogy a zvraty naopak tak zkratkovité, že se pohybují na hranici nechtěné sebeparodie. A úplně "nejlepší" je, když jsou tyto dva přístupy provozovány bezprostředně za sebou, aby se dokonale doplňovaly. Matt Damon pět minut vysvětluje, proč nemůže své nápadnici věštit, ona řekne "jsem zvědavá, prosííím", načež Matt dramaticky přikývne se slovy "tak jo". Nevím, jestli nechápu vnitřní humor, kdy Clint vzkazuje, "že tahle postava je idiot," nebo se moc dlouho díval na Rodinná pouta a uniká mu jakákoli přirozenost.
Soudržnost a funkčnost epizod potom neexistuje. Mají být propojené i nepropojené zároveň - nejsou ani jedno. Prostě spolu vůbec nekorespondují, nevylučují se, nejsou variacemi téhož ani různými úhly pohledu. Polovičatost se tedy mění na jakousi "třetinovost", kdy už se nedaří navodit dojem "jednoho snímku". (Těžko se věří, že mají být ony epizody spojeny způsobem tak primitivním, jako že všichni jejich aktéři prostě vyrazí na výstavu knih.) Čímž padá atmosféra a předávání emocí, kdy snaha o cokoli z toho nemůže působit jinak než křečovitě.

Nechci tvrdit, že by herci hráli špatně. Nemůžu říct, že by některá scéna (krom útoku tsunami) vypadala vizuálně nezvládnutě, že by Clint nezabíral emoce různých postav citlivě a důvěryhodně. Některé scény sami o sobě jsou dokonce působivé velmi. Jenže to nic neznamená, když celek nefunguje. Když ony emoce nemůžeme chápat. Vychází to z tuposti scénáře (těžko věřit, že ho má na svědomí Peter Morgan, již dvakrát po právu nominován na Oscara). Máme snad litovat ženy, která se místo o politikovi rozhodne psát o svých zážitcích s posmrtným životem? Máme si myslet, že jsou její šéfové zlí, když ji s tím pošlou do háje, protože si to nezaplatili? Máme soucítit s Mattem Damonem, který nedokáže uspořádat svůj život a až do poslední chvíle s sebou nechá vláčet bratrem (kde jsem to jen nedávno viděl)? Jediný příběh, který je skutečně silný, je ten o onom britském klučinovi - s ním je spojeno nejvíce působivých scén a umím si představit, že kdyby Clint natočil snímek jen o něm, opět bychom tu měli pořádný filmový zážitek. Naivita nadpřirozena a okatý realizmus by sem pasovali jako na míru a Clint by to zase zakamufloval. Paradoxně má právě tento fragment nejméně prostoru.

Buď je Clint Eastwood génius, natočil komplexní, velkolepý, chytrý a myšlenkami prošpikovaný kus tak, že to není vidět, nebo... no nebo natočil film úplně o ničem! A ať přemýšlím jak chci, a že já hodně chci, ten první vzorec mi prostě nevychází. Nedělá mi žádnou radost sledovat práci tvůrce, jenž umí emoce vzbudit lusknutím prstu, onu vlastnost momentálně tak zoufale postrádající. Eastwood patří mezi veskrze moderní filmaře tím, že umí primitivní a neoriginální situace zabalit do krásného balícího papíru, navonět, vyrýt na ně značku "Eastwood & Co." a prodat jako originální mistrovské dílo (že na to jde skrze oldschool je věc jiná) - tady to ale nevychází. Jediné, z čeho bude těžit tentokrát, je sama síla námětu a první Newtonův zákon.

PS: Nejsem ochoten uvěřit, že je poslední scéna filmu myšlena vážně.