RECENZE FILMU

Takový film musí vzniknout asi každý rok. Předloni jsme tu měli Precious, vloni Blind Side a letos představuje připomínku černého svědomí Ameriky The Help. Opět tu máme primitivně vystavěný příběh, který brutálně zjednodušuje zobrazovanou sociální situaci, staví proti sobě jednorozměrné charaktery a nemohli bychom se divit, kdyby urazil všechny uvažující bělochy a černochy, kteří by se rozhodli brát ho jako výpověď o společné historii.

Precious se tomu ze zmíněné trojce vyhnula nejlépe, ale Blind Side a The Help (česky poměrně trefně přeložená jako Černobílý svět) padají do marastu filmových zkratek a bezrozmyslových agitek až po krk a zálibně se ve svojí nulové výpovědní hodnotě rochní jako prasata v žitě.
Abych vysvětlil své relativně vysoké hodnocení a nemusel se za sebe stydět, cítím se povinen na primitivní kritiku situace černochů v polovině dvacátého století poukázat hned z počátku.
Černobílý svět nám totiž rozhodně nepřibližuje reálnou situaci v USA v historii, natož aby nějak reflektoval dnešek. Je to zkrátka vysněný (a je jedno, nakolik se kdo "inspiroval" skutečnými událostmi) příběh o mladé ženě, která se rozhodla dát dohromady pár černošských služek a sepsat s nimi (anonymně) knihu o tom, jací jsou běloši. I díky tomu sledujeme tento svět skrze oči extrémně nespolehlivého vypravěče (chvíli je jím Emma Stone, chvíli zase Viola Davis), což rozhodně není bez následků.

The Help nefunguje jako realistické sociální drama hned z několika důvodů. Nejzásadněji, všichni běloši jsou tu zlí, hloupí nebo trapní a všichni černoší hodní, moudří a cool, i když není vysvětleno, proč jsou některé věci zobrazovány jako kladné a jiné jako záporné (je v pořádku, vtipné a vyžadující pochopení, že černoši kradou a zapékají své výkaly do koláčů jako pomstu, zatímco že běloši na ně kvůli tomu volají policisty a dávají jim vyhazovy, je zákeřné a špatné).
Jako vždy jsou černoši přes svojí morální převahu jen tupé, ustrašené stádo, dokud se jim nerozhodne pomoct emancipovaná běloška, čímž se Američané pokoušení posté přesvědčit sami sebe, že to jejich kultura byla vždy prvotním zdrojem všeho dobra, a přestože občas zaškobrtnula, nakonec to byla ona sama, kdo se napravil (viz. zmíněné Blind Side, Gran Torino a další zkratkovité, nicneříkající slaďáky, kde běloši prostě uznají chybu a začnou tolerovat menšiny sami od sebe).
A pak je tu neustálé tvrzení o tom, že se hrdinové pohybují na hranici zákona, ovšem zjevně z toho pro ně nic nevyplývá, protože nakonec jsou prozrazeni bez nějakých následků (když nepočítáme zbohatnutí všech, ale to asi nemá být ten trest).

Tak teď jsme si řekli, proč je The Help špatné. A následně si vysvětlíme, proč je to v podstatě úplně jedno. Kritika "nefunguje jako realistické sociální drama" totiž něco zmůže pouze a jen tehdy, když je primárním režisérovým cílem právě "realistické sociální drama". Jsem přesvědčen, nebo alespoň doufám, že Tate Taylor The Help jako něco takového nezamýšlí. I když těžko říct, protože zatím má na svém kontě jeden podle všeho příšerný film.
Černobílý svět je každopádně tak pestrobarevný, přeplácaný, nerealisticky načančaný a strojený, že ho snad ani nejde brát "vážně". Nevím, jestli je to naprosté neumětelství, nebo dokonalá upřímnost, ale ten film si, a je to dokonalé naplnění známého klišé, "na nic nehraje". Atmosféra stylizovaná směrem k Zoufalým manželkám, tedy k vyprávění nekonfliktnímu, angažovanému, zjednodušenému a snadno poživatelnému, ale pořád moc zvládnutému na, to, abychom mu mohli hanlivě říkat "telenovela", sluší jak sympatickým (i těm záměrně nesympatickým) herečkám, tak vyznění celého děje. Daný příběh v rámci svých vlastních pravidel (tedy úhel pohledu nezkušené bělošky editující jistě ne nezaujatý postoj služek) funguje. Musíme zkrátka přistoupit na to, že hrdinové mohou dělat stejně špatné věci jako záporáci, aby to bylo prezentováno kladně, a že šťastný konec zjednodušeného problému je zaručený, i když si ho ne všichni zaslouží a ne všichni pro něj něco dělají.

The Help je v podstatě primitivní tak moc, že nemůže uškodit. Nějakému desetiletému dítěti vysvětlí "že lidé by se k sobě měli chovat hezky" a dospělý nebude pátrat po tom, jak podivně toho scénář dosahuje. Tenhle film vlastně nemá smysl hloubkově analyzovat ani víc kritizovat, protože nad ním od počátku máme ve všem na vrch a můžeme ho buď z mnoha logických důvodů smést ze stolu, nebo se nad ním slitovat a pochopit jeho upřímnou snahu předat nějaké poselství i bez větší sofistikovanosti. V tom je jako prvňáček recitující nějakou básničku. Sice to matlá, ale když jeho schopnostem přizpůsobíme nároky, nejde než se nezlobit.
Na druhou stranu ale nesmíme zapomínat, že se Černobílý svět věnuje velmi závažnému a komplexnímu problému způsobem, jemuž nemůžeme přiřknout žádnou výpovědní hodnotu a od počátku k němu musíme přistupovat jako k nenáročnému, bezvýznamnému snímku na ukrácení večera. Přirovnání k seriálu Zoufalé manželky připomenu ještě jednou. The Help skutečně funguje na naprosto stejném principu. A protože jsou Zoufalky moje tajné guilty pleasure, užil jsem si i Černobílý svět. Ani jednomu z těchto "produktů" bych ale nikdy nepřisuzoval žádnou uměleckou, výpovědní ani politickou či sociální hodnotu.