RECENZE FILMU

Mám ještě v živé paměti, když se po tříleté pouti očekával závěrečný díl Pána prstenů. Tolkienova trilogie byla na počátku tisíciletí hlavní fanouškovský protipól k Harry Potterovi, jenž Kamenem mudrců započal svou pouť po filmových plátnech ve stejný rok jako hobit Frodo se svými druhy. Souboj s Voldemortem trval sice o něco déle než zničení Saurona, ale jelikož všechno jednou končí, po deseti letech finišuje i sága o kouzelnickém učni s jizvou na čele.

Ať si kdo chce, co chce říká, Harry Potter a relikvie smrti je jedna z nejzdařilejších knih série, ne-li ta nejlepší. To především z toho důvodu, že na mnoha set stránkách děje se prakticky nenajde hluché místo, děj ubíhá rychlostí dostihového koně a ve velkém finále do sebe všechny součásti příběhu zapadnou tak dokonale, že lépe to už snad ani nešlo. Rozdělení poslední části potterovské ságy na dva filmové díly pak vyznívá vcelku logicky a potěšit měla nejen fanoušky kouzel, ale i všechny ostatní, kteří celých těch deset let neustále poukazovali na to, jak jsou filmové verze dějově okleštěné a co všechno v nich chybí. Nyní sice chybí také a také se zkracuje, ale kdo bude remcat i tentokrát, tak asi v životě nepochopí, že jednak se 600 stran knižní předlohy prostě nevejde ani do dvou filmů a jednak, že ne všechno, co obsahuje kniha, může fungovat i na plátně. Ale to je bohužel úděl všech knižních adaptací. (Nejen) Tom Bombadill by mohl vyprávět.



Druhá část filmových Relikvií smrti začíná přesně ve chvíli, kdy ta první skončila. Harry truchlí nad smrtí domácího skřítka Dobbyho a Voldemort získává Brumbálovu kouzelnickou hůlku. A zatímco první polovina relikvií plynula v poklidnějším tempu, v němž se tři mladí čarodějové pokoušeli hledat tu správnou cestu kudy a kam se vydat při hledání zbývajících viteálů, nyní je všechno jinak. Zničení naposled nalezeného viteálu opět trochu oslabilo Voldemortovu duši, což Harrymu hledání těch dalších znatelně usnadní. Cesta ho, oklikou přes banku U Gringottů, nakonec zavádí na místo, kde to všechno před deseti lety začalo – do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Zde také posléze dochází k finálnímu souboji mezi Harrym a Pánem zla.



David Yates, který převzal režisérskou štafetu v pátém díle série, je si dobře vědom toho, že ačkoliv již polovinu příběhu odvyprávěl minule, stále mu toho ještě dost dovyprávět zbývá. Důsledkem toho nás tentokrát nečekají žádné vizuální lahůdky, jakou byla například v předchozí části animovaná sekvence příběhu tří bratří, jež vysvětlovala původ relikvií smrti. Nečeká nás ani chvilkové opomenutí všech strastí, jako tomu bylo v „taneční“ scéně ve stanu. Naopak. Osud se naplňuje a není času nazbyt. Zastaví se všehovšudy dvakrát. Poprvé ve chvíli, kdy se Harry ponoří do vzpomínek Severuse Snapea, a podruhé při Harryho dialogu s Brumbálem. Jinak se děj opravdu nad ničím příliš nezdržuje a i když se díky tomu v závěrečné bitvě trochu ztrácí přehled, odkud se například najednou vzali ti obři a pavouci a na čí straně vlastně bojují, má zvolené tempo vyprávění také svá nesporná pozitiva. Tím hlavním je absence nadměrného množství patosu, který mohl přijít se smrtí kterékoli kladné postavy, a že je těch úmrtí víc než dost. David Yates je ale naštěstí tolik soudný a zručný, že ačkoliv většina z oněch úmrtí se odehraje mimo přímý záběr, tak i následný krátký pohled na bezvládná těla oblíbených postav dokáže pročistit oční kanálky dokonale.



Vytěžit maximum emocí na enormně krátkém časovém úseku je ostatně jedna z věcí, která jde Yatesovi skvěle. Návrat Harryho po několika měsících strávených na útěku do Bradavic stačí podkreslit prapůvodním hudebním motivem, Maggie Smith v roli profesorky McGonagall vystačí jediný pohled, aby Snape pochopil, že takhle teda ne. Jen s tím vypočítáváním, kdo všechno Harryho miluje, kterého se dočkáme ve scéně zavraždění Harryho rodičů, se nemuselo tak přehánět. Ale je pravda, že v angličtině to nemusí ve výsledku vyznít tak pitomě jako v českém dabingu. Diskutabilní je také rozhodnutí zanechat ve filmu epilog odehrávající se 19 let po sprovození vy-víte-koho ze světa. V knize není nijak na obtíž, ale snaha udělat z Daniela Radcliffa a spol. starostlivé rodiče může pro spoustu diváků vyznít nechtěně směšně.



Ano, potterovské finále není bez chyb, ale také se mu nedá upřít fakt, že je to velkolepá podívaná, kterou David Yates dokázal nenásilně přetavit z dětského filmu do důstojného dramatu, ze kterého dýchá osudovost. Kromě toho je dobře provedená i po technické stránce – povedené triky, výtečná kamera. Filmové Relikvie smrti jsou zkrátka důstojnou tečkou za fenoménem, který pobláznil celý svět. Jsou takové, jaké si je pravděpodobně většina fanoušků přála. Jiné ani být nemohly. A jestli se to nějakýmu zaprdnutýmu mudlovi nelíbí, tak ať nám kouzelnickou hůlku políbí.