RECENZE FILMU

Joe Wright si omotal kolem prstu značnou část diváků snímkem Pokání. Tento válečný a stejnou měrou romantický kousek uměl vzbudit emoce i překvapit několika zajímavými zvraty. Jeho další pokus, Sólista, už úspěch nezopakoval, ale kvůli tomu přece není nadějný režisér na odpis. Když se ujal dlouho nerealizovaného scénáře s velmi politicky nekorektním námětem, jistě se bylo na co těšit. Řeč je o mladé dívce jménem Hanna, jež byla vycvičena pomstít svého otce, matku i sebe.

Hanna tak po celoživotním výcviku mimo civilizaci, který jí poskytl otec (Eric Bana), skutečně učiní. Jenže netuší, že úkol splnila pouze na dvojnici Cate Blanchett - oné zlé osoby, která způsobila smrt Hanniny matky. (Ponechme stranou, že otec svou dceru naprosto dokonale připravil, ale nebyl schopen dodat jí přesnou podobu cíle.) Dále je na plánu útěk ze zařízení, do něhož se nechala zajmout, jenž se podaří primárně proto, že tento objekt, v němž je Hannah umístěna, byl zřejmě speciálně uzpůsoben potřebám prchajících vězňů, jinak si totiž nelze vysvětlit jeho provedení. Tento útěk je zřejmě silně stylizovaný, protože nemůžu uvěřit, že by ho Wright myslel vážně (to není ironie, skutečně to předpokládám, protože si o Wrightovi nemyslím, že je idiot).
Toto se odehraje zhruba v prvních patnácti minutách filmu, které jsou jeho zdaleka nejlepší částí. Právě ony jsou totiž tím "politicky nekorektním námětem", na nějž se těšíme. Zbytek příběhu upadá do jakési katatonické honičky, kdy Hanna prchá do Berlína, Blanchett ji pronásleduje a Banovi zřejmě konečně dojde, že to vlastně mohl být on, kdo se pomstí, bylo tedy nesmyslné cvičit na to dceru.

Nelze si nevzpomenout na Hit Girl z loňského Kick-Asse. Okolo jejího příběhu se motaly stejné etické otázky a myšlenky. Vaughnovi k tomu ale stačila jedna linka dialogu, kdy policista a bývalý spolupracovník Nica Cage říká: "Zničils jí dětství." Právě tuhle jednu větu opakuje Wright, jen mu to zabere skoro 90 minut času. Výsledek se mi zdá stejný co do hloubky, jen je to zásadně méně stylové a zábavné.
Akci jako takovou Wright nezvládá. Stará se sice o to, aby vymyslel pár zajímavých režijních nápadů (většinou spojených s tím, že někdo někam běží), ale akce samotná je zcela rutinní a nepřesvědčivá. Zatímco Chloe Moretz skutečně působila jako někdo, kdo nakope početní převaze zadky, Saoirse Ronan začne máchat rukama a chlapi jak hora okolo ní padají na zem. Její superschopnosti (které se nakonec skutečně ukážou být superschopnostmi, ale tohle rozebírat by byl asi spoiler) jí nevěříme a její zmatenost mezi normálními lidmi a následné mlácení do nich je místy spíše směšné než působivé.

Je to velká škoda, protože technicky jde o téměř bezchybný film. Krom onoho problému s akcí je Wright velmi důsledný v navození atmosféry a herci jsou nechybující. Bana a jeho vykulenost v jakékoliv situaci už je trademark, který Wright umí využít. Blanchett zahraje na výbornou i komunistickou věštkyni, takže superzlou agentku zvládá bez potíží. A sama Saoirse Ronan, jíž si režisér očividně oblíbil, umí zcela jistě také hrát - problém její postavy tkví v tom, že se neustále chová jako zfetovaná oběť pedofilního pana učitele, což je sice na konci obstojně vysvětleno, ale to nám je během sledování filmu jako takového celkem k ničemu. Navíc zvraty v poslední čtvrtině jsou velmi podivné a řadu etických otázek zcela rozmělňují (a přinášejí místo toho nové, politicky mnohem korektnější).

Hanna je ve svém těžko pochopitelném tápání jaksi rozdvojená. Směřuje k něčemu, co vyruší značnou část toho zajímavého, tváří se velmi důležitě, přestože někdy vypadá spíš jako béčkový thriller a obsahuje strašnou spoustu režijních nápadů, vždy ale na místech, kde je vzhledem k žánru moc neoceníme.
Joe Wright není režisérem akčních thrillerů, proto vypadá strašně nepatřičně, když se právě o ně pokouší. Nedošlo mu, že má v rukou typický popcorn a točí, jako by za něj chtěl Oscary, což je naprosto mimo mísu, působí to místy směšně a hlavně to do jisté míry ruší potenciál celého námětu. Leon může být zřejmě jen jeden.