GOLDIE FILM

Sir Laurence Olivier, Franco Zeffirelli, Orson Welles a konečně Kenneth Branagh. Čtyři režiséři, jejichž život výrazně ovlivnilo dílo Williama Shakespeara. A oni na oplátku zásadně ovlivnili vnímání jeho her zbytkem světa. Vlastně by se dalo říct, že většina lidí nezběhlých v divadle si dnes krále poetů představuje právě způsobem určeným těmito pány.

Každý z nich na to šel trochu jinak. Olivier z nich byl největší egomaniak a v Shakespearových hrách viděl především dlouho hledaný sobě rovný text. U Zeffeliniho šlo o službu Shakespearovi, vyjádření úcty. Welles se vždy pokoušel propojit divadlo s filmem a největší dramatik historie byl asi nejvhodnějším prostředkem, jak toho dosáhnout.
Motivace Kennetha Branagha jsou mnohem méně čitelné. Nevystupuje jako do sebe zahleděný umělec do morku kostí, mainstreamu se nikdy neštítil. Když vidíme jeho karikaturní výkony v druhém Harry Potterovi nebo Wild Wild West, jen těžko bychom hádali, že tenhle člověk má za sebou šest uznávaných shakespearovských adaptací, za něž si vysloužil nemalý respekt kritiků i akademiků.
Hamlet je pak ze všech jeho počinů nejvýraznějším dílem a s mnohem menším množstvím nadsázky, než by se dalo čekat, o něm můžeme prohlásit, že to je nejvíc shakespearovský film všech dob.

Zdaleka nejen proto, že čtyřhodinový sestřih vznikl kompilací nejdelších dochovaných verzí hry, takže platí, že tenhle Hamlet je nejohamletovanější ze všech Hamletů. Ani v divadle se s ním nemůžete setkat v této úplnosti a komplexnosti.
Text je samozřejmě prakticky neupravovaný pro film, jak bývá dobrým zvykem shakespearovských adaptací.
Branagh si k tomu velmi vkusně hraje se zvyklostmi a standardy přístupu k Shakespearovi. Nepřekvapí tedy, že děj je posunut do devatenáctého století, protože posouvání a modernizování je běžným prvkem divadla. Sice tím hra ztrácí ještě trochu víc ze své už tak pochybné realističnosti, ale tu u Hamleta beztak nikdo neočekává.
Nyní se můžeme začít dohadovat o tom, nakolik je nutné předvést Hamleta ve vší jeho úplnosti, jsou-li čtyři hodiny stravitelnou daní za plnohodnotný zážitek ze slavné hry, byť jsou slova doprovázena úchvatným obrazem pořízeným na 70mm filmový materiál (až do Andersonova Mistra, tedy na téměř dvacet let, šlo o poslední celovečerní film natočený na tento vysoce kvalitní formát)?

Odpověď není složitá, jen poněkud netradiční. Není to nutné a není to stravitelné. Branaghova Hamleta lze označit především za obrovskou fetiš nad hranicí jakékoliv divácké atraktivity, ovšem právě to je na něm fascinující a charismatické.
Ten film neexistuje pro nikoho, pouze pro sebe sama, protože myšlenka jednoho velkolepého a komplexního Hamleta přišla Branaghovi děsně sexy. Jeho cílem nebylo vytvořit film, ale nadfilm, i proto tak tvrdohlavě trval na velkolepém sedmdesátimilimetrovém formátu, který dovoluje tvořit epické celky v nejvyšším rozlišení, ačkoliv i ti největší mistři se běžně spokojí s 35mm. Shakespeare by měl mít tolik, kolik technologie nabízí, i kdyby to mělo být jen gesto!
Jako by říkal: "Chcete Hamleta? Tak já vám dám takového Hamleta, že ještě měsíc po něm vám při vyslovení slova "divadlo" naběhne kopřivka."
Ten film by svou nekompromisností mohl (a taky že bude) mnohé iritovat, ale mně přišla svým způsobem vtipná. Jak na nás film pálí ty nekonečné dialogy a monology v archaické angličtině a my už ani nejsme schopni jednotlivá slova vnímat, protože zde není vteřiny oddechu ani času na urovnání myšlenek.

Věřím, že z Branaghovy strany nejde o slepou úctu k materiálu ani olivierovskou egocentričnost, ale zkrátka do extrému dotažený koncept "té pravé shakespearovské adaptace". Podobně jako například z Luhrmannova užívání tradičních schémat vyplývá právě v důsledku jejich čistoty a důslednosti něco zcela nového, i tato adaptace Hamleta svou čistotou a důsledností posouvá zážitek mnohem dál.
Není jen adaptací Hamleta, ale přímo reflexí celého Shakespearova kultu. Kultu spisovatele, jehož má každý za génia, přestože většina lidí neví, co na jeho díle vlastně má být geniální. Krom toho, že to o něm všichni říkají.
Hamlet je nádherný a velkolepý film s více než adekvátními hereckými výkony, který je nesnesitelný a fascinující zároveň. Otravný a podmanivý, věrný a přitom leckdy drzý (obsazení Robina Williamse a Billyho Crystala).
Kdo se podívá na zkrácenou dvouhodinovou verzi, zcela morálně prohrál a tu čtyřhodinovou mu bude ďábel v pekle pouštět znovu a znovu dokola, to je jediná jistota.