Hačikó

Přesně takový film jsem dneska potřebovala. Věděla jsem, co mě zhruba čeká, a má očekávání byla naplněna. Neobyčejně silný a dojemný snímek, který přesto nikdy (jako například jeho kolega Marley) nesklouzne ke kýči. Milé dílo, sympatické postavy a hlavně pes, příjemné a hřejivé barvy, hudba ladící k příběhu... Jsem chycena na udičku a emočně uspokojena, takže co více si přát?

Tak to vidím já...

Hallström je další z nekonečné řady "mistrů průměrnosti". A ačkoliv neupírám Hačikově příběhu značnou sílu, film nemá víc. Spíš ji ještě obrušuje přesunutím děje do současné Ameriky.

O tomto příběhu jsem už před zhlédnutím filmu něco slyšela, ale věděla jsem, že je to jen o psovi, který čekal na nádraží. Takže mě hodně zajímalo jaký je ten příběh vlastně celý. Navíc miluji filmy o zvířatech, takže mě filmík lákal dvojnásob. První část byla velice krásná, kde jsme pozorovali sblížení psa a člověka. Je pravda, že když už to přešlo do toho stereotypu, dívala jsem se s úsměvem na ty dva a v hlavě si promítala, co by se tak mohlo stát dál, aby měl příběh nějakou šťávu. A musím říct, že ta zvratová scéna přišla v pravou chvíli, přemýšlela jsem nad všemi možnými způsoby pokračování, ale nikdy mě nenapadlo, že se stane to, co se stalo. Ve druhé části filmu ten pes předvedl něco, co dokáže málokdo, v té chvíli strčil všechny Lassie, Beethoveny a Benji do kapsy a zasloužil by za ten výkon Oscara. Mám ráda filmy, které obrečím, ale zatím se to moc filmům nepodařilo. Tomuto ano, a zatím v tom vede. Celý film navíc doprovází dokonalá hudba, a když si soundtrack někdy poslechnu jen tak, vždy si vybavím scény z filmu a chce se mi brečet. Je to jediný film, který ve mě něco zanechal a skoro každý den na něj musím myslet, hlavně, když se podívám na nějakého psa. Ale abych moc nepřechválila, sice se toho ve filmu moc nenamluvilo, ale těch pár vět bylo nadabovaných hodně špatně, ale to je jen taková mrňavá chybička, která celému příběhu nijak neublížila, takže ode mě má celých 100%.

Richard Gere

Je to hodně příjemný film o jedinečném poutu psa s člověkem, který v divákovi dokáže zanechat silné pocity i když jeho děj není moc pestrý.

Veľmi dobrý a dojímavý film o vernosti a priateľstve. Chvíľami pôsobí až moc idylicky až nereálne ale je to celkom príjemné. Chvíľami bol film trochu zdĺhavý, najmä ku koncu. Niekto by možno čakal viac napätia alebo dramatickosti ale v podstate ani to mi nevadilo, film som si vychutnal a zrejme ako väčšina, ktorí film videla aj ja som zatúžil mať takého psa :)

Smutné a pekné

Nehovorím, že je to najlepší film, aký som kedy videla, ale rozhodne je jeho silným základom silný príbeh. Netušila som, o čom ten film je, a tak bol pre mňa dej príjemným prekvapením. V celku sa mi páčilo, ako dali starý príbeh z iného kontinentu dokopy Američania. Dokonca som ma dojal.

Když jsem viděl film Marley a já, říkal jsem si, že s Hachikem – A dog story to nebudu moc hnát. Marley a já měl vcelku dobrý příběh s asistencí výjimečného psa, ale že by se stal tak dobrým „psím“ filmem, po němž bych urputně hledat další… to zas ne. Navíc Hachiko zní japonsky tak, že tento film vytvářel až moc dojem infantilního animovaného počinu ze studií tohoto národa. Nicméně mé předsudky se během devadesáti minut kompletně přeměnily na věty plné doporučení pro ostatní. Mé překvapení a nadšení nevyprchalo ještě teď, z čehož usuzuji, že právě Hachiko měl být mým prvním „psím“ filmem. V životě by mě totiž nenapadlo, že se může v tak jednoduše vypadajícím filmu skrývat tolik neočekávaného, duchaplného a procítěného. V první řadě jsem byl opravdu rád, že se Hachiko Marleymu vůbec nepodobá. V kvalitě se tyto film ani nedají srovnávat, ale přes to se neubráním srovnat dojmy, které filmy vytváří na první pohled. Marley svou nenapravitelností a schopností nechávat za sebou rozpaky a trapné situace nezapadá nikam jinam, než ke komediím. Hachiko ukazuje exemplární příklad skutečné lásky mezi psem a jeho páníčkem, přičemž psí rošťáctví zde vůbec nespočívá v ohryzávání nábytku. Ten jeho kukuč i skvělý Richard Geere dokážou bavit, i když se zde zpočátku neděje prakticky nic zvláštního. Až když se Hachiko dostává ke svému rutinnímu životu, film začíná mít grády, protože takový vztah >s psem< nepotřebuje nic víc, než že ho diváci vidí. Zvládl bych tudíž dostatečně ocenit i tento obsah, nebýt zvratu, který jsem vůbec neočekával. Člověk by čekal, že poslední řádka scén bude úplně naopak, jako právě v Marleym. Pes Hachiko a jeho věrnost začíná být vidět do takové míry, až mě to až dojímalo. Je tu tedy další ukázka dobře odvedené práce, jak jejíž tvůrci mající ji na svědomí dokážou využít pravdivých událostí i vystupňovat divákovo zaujetí až k slzám dojetí. Skrývat to nemá cenu, pochybuji totiž, že by se našli lidé, kteří by ledabyle film jen tak vypnuli a odešli lenivě k dalším činnostem. Film Hachiko – A dog story by, myslím, dokázal překonat i světoznámou Lessie.

Hachika jsem letmo zahlédl v nabídce kin a soudě podle ohlasů (zde zatím hodnotil celý jeden uživatel!) šlo o film ryze nenápadný, až mi ho bylo líto. Podle imdb jde o jasné Áčko, tak proč mu nedat šanci. V případě úspěchu vás navíc můžu prostřednictvím mého názoru pozvat k dalšímu vydařenému zážitku. A tím Hachiko bezesporu je, ovšem ne natolik, jak bych si představoval. Sází pouze a jenom na jednu věc, nekonečnou lásku mezi psem a jeho páníčkem. Prvotní zápletka s nádražím je klasická až bych brečel. Chtělo by to vytasit se s něčím novým, osobitým a ne dalším nalezením opuštěného štěněte. A tady lze spatřit zrod dalšího nešvaru -> snadné předvídatelnosti. Netvrdím, že pohled na rozjařeného Richarda s rozkošným štěňátkem mě nechal chladným, ale co se nestalo že? Láska hory přenáší, nic těm dvěma nestojí v cestě. Do dobré poloviny stopáže příběh není ničím jiným než průhledným sentimentem, občas zkrášleným záběry "z psí perspektivy". >To bych označil jednoznačně jako výborný nápad. Pohled, samozřejmě v těchto chvílích černobílé kamery, působil víc než dobře - přesně ten správný impuls, kterých by tu mělo být vícero druhů.< Pak se však stalo něco, s čím jsem dopředu nepočítal. Nebudu vám kazit radost, a nechám si to pro sebe, tj. když nebudete číst stručný děj, uděláte dobře. Následující půl hodinka se stala tou nejsladší odměnou, kterou vkusně podtrhla excelující hudba. Nad psím hrdinou by se i kámen ustrnul, mě osobně však k slzám nedohnal (to neberu jako mínus, záleží na chvilkovém rozpoložení). A dojem ve mně ještě vzrostl po oznámení, že je to natočeno podle skutečné události. Hodnocení proto bude rozhodně kladné, čili óda na psa (ještě ve větším významu než v Marley a já) je přes všechny zádrhele kvalitním počinem, dokonce, jak jsem se později dozvěděl, se jedná o remake původně japonského díla Věrný pes Čiko. Kdo ví, jednou třeba dojde i na něj. PS: Richard se sice přemístil z role magnetů na baby, do těch dědečkovských, ale stále je v dobré herecké formě. Škoda jeho malé obsazovanosti.