RECENZE FILMU

Velký Gatsby bývá často vnímán jako největší dílo americké literatury dvacátého století. Proto mě jako notorického nečtenáře vždy mrzelo, že nejvýraznější adaptace, které se tento zajímavý příběh dočkal, je velmi nudný a velmi standardní kus s Robertem Redfordem v čele. Nicméně teď se karty obrací a aktuálního Gatsbyho z hlavy jen tak nedostaneme. Ať už v dobrém, nebo zlém.

Australský postmoderní kouzelník Baz Luhrmann vždy rozděloval publikum i kritiky na dva nemísitelné a navzájem se nechápající tábory. Především jeho adaptace Romea a Julie vzbudila svého času pozdvižení. Přesunutí díla do současnosti bylo pro mnohé rouháním, ve skutečnosti udělala jen to, co dělával Shakespeare běžně - modernizovala. Muzikál Moulin Rouge! se s očekáváními rovněž nepáral a nabídl velmi svéráznou podívanou, testující hranice kýče a geniality. Oba jsou to skvělé filmy, jež nabízejí především unikátní autorskou vizi.
Poslední Austrálie se však nevyvedla. Nerozumějte mi špatně - dopadla přesně tak, jak si Baz přál a opět můžeme mluvit o úplné filmařské zvládnutosti. Snímek ale částečně ztratil kontakt s diváky, byl až příliš zahleděný sám do sebe a pro mnohé z nás, včetně mě, byl svou autistickou dokonalostí těžko skousnutelný. Důvěra v Luhrmanna se tedy mírně otřásla, nicméně Velký Gatsby se nakonec podařil, jak jen mohl. Velmi záporné zámořské přijetí pro mě zůstává nepochopitelným podceněním. Zřejmě plynoucím z lpění na kanonické předloze.

Obvykle na začátku recenze představuji děj. Tentokrát jsem místo toho připomněl, co vše jsme už zažili s panem režisérem. Za prvé předpokládám, že i když jste román stejně jako já nečetli, viděli jste některou z adaptací, nebo alespoň víte, o čem je, tedy o povrchnosti Amerického snu a jednom snílkovi, který se rozhodl ho snít. A za druhé je tu jméno režiséra mnohem zásadnější než cokoliv jiného.
Luhrmann opět předvádí úžasně režijně pevné dílo. Ani nevím, kdy jsem naposledy viděl tak ucelený, promyšlený a pevný film. Když jsem z novinářské projekce přišel domů, zjistil jsem, že film měl dvě a půl hodiny - dost mě to překvapilo, protože jsem měl pocit, že v kině jsem seděl tak devadesát minut.
Pohlcení filmem je úplné, což dnes musíme obzvlášť ocenit. Jen škoda, že nám byl promítán ve 2D. Z každé scény i v dvojrozměrném provedení poznáte, že byla zamýšlena pro stereoskopii, která musí být podobně zajímavá jako v Hugovi. Tohle je třetí kousek za pět let, který výrazně doporučuji vidět ve 3D. Ač jsem ho tak sám neviděl, ale jistě uvidím a k recenzi přidám ještě dovětek.

Když ale mluvíme o "pohlcení" filmem, musím upozornit, že jde o pohlcení jiného druhu, než bývá obvyklé. Luhrmann si jako postmoderní filmař zakládá na tom, že si jeho filmy uvědomují sebe sama. Vlastně nevyprávějí o svých hrdinech, ale o vyprávění o nich.
Vše tu má symbolickou roli. Nejen předměty, ale i jednotlivé postavy, záběry, vybraná moderní hudba, celé dějové linie. Více či méně otevřené citace (včetně častého odkazování sám na sebe) a používaná schémata neustále upomínají na hollywoodské postupy. Na rozdíl od běžných tvůrců se Luhrmann nesnaží odvádět od filmovosti filmu pozornost směrem k příběhu, ale naopak na ni neustále upozorňuje.
Hollywoodský styl, jindy zvaný "neviditelný", se tu zvýrazňováním stává stylem až do očí bijícím a tím velmi zábavným. Jde o hraní si s něčím, co všichni dobře známe, ale nikdy jsme to nemohli vidět v tak krystalicky čisté a upřímné podobě. Gatsby je proto spíš než adaptací Fitzgeraldova románu adaptací klasického Hollywoodu a filmově-románových vyprávění obecně.

Ještě podotknu, že celý film je herecky nevděčný. Postavy nejsou realistické v žádném ohledu, ale nejde ani o karikatury vhodné k atraktivnímu přehrávání. Leonardo DiCaprio nejspíš na Oscarech opět ostrouhá, přestože se Gatsby nepochybně stává jeho nejnáročnější rolí doposud. Carey Mulligan hraje svou další bezbrannou husičku a slouží spíš jako rekvizita - což je opět uvědomělá manipulace s žánrem. Tobey Maguire pak ztvárňuje postavu vypravěčskou, většinu času pasivní, pouze sledující dění a komentující ho vnitřním hlasem.
Osobně práci s charaktery považuji za velmi vyvážené balancování mezi typicky románovou hloubkou a typicky filmovou povrchností, kdy nakonec, vzhledem k pointě filmu pochopitelně, zvítězí povrchnost. Jenže to neznamená, že je Velký Gatsby povrchní, ačkoliv se to o něm říká. Zobrazení velkolepých party a postav potloukajících se přestávkami mezi nimi zkrátka musí pocit povrchnosti vzbuzovat, aby vznikl potřebný dojem.

Přehnanost až teatrálnost na všech úrovních mohou být a budou pro mnohé nesnesitelné, ale to platilo pro všechny Luhrmannovy filmy už od debutového Tance v srdci. Bude tu pak problém s diváky, kteří si vyrazí na "hluboké lidské drama", jímž je nepochybně román. Kterého se nedočkají.
Velký Gatsby je skutečně v důsledku film postrádající intimitu, nevystupují v něm živé lidské bytosti, ale literární postavy. Ještě jednou připomínám, že by to v žádném případě nemělo být Gatsbymu vytýkáno, jde o věc zcela uvědomělou, bez níž by nebylo možné udělat ze snímku, čím ho Luhrmann chtěl mít. Jedna z postav dokonce tento přístup sama komentuje, když tvrdí, že soukromí jí nenabízí dostatečnou intimitu, tu že nalézá jen mezi davem lidí na párty. Stejně tam postavy postrádají vnitřek samy o sobě, získávají ho až v kontextu s celý filmem.
Netvrdím tedy, že Gatsby není hluboký, nebo že postrádá poselství a emoce - naopak, o zkaženosti své doby vypráví velmi otevřeně, stejně jako o snech a nadějích (právě naděje je ústředním motivem). Nic z toho ale nevypráví klasicky - spíš skrze symboly Hollywoodu a jejich užití. Pro značnou část diváků to samozřejmě bude nepřekonatelná překážka. Pak je zásadní, jestli se Gatsby se svojí postmoderní zasněností opět neodtrhl od publika podobně jako Austrálie a dokáže působit i na základní "spotřebitelské" úrovni.

Osobně si myslím, že se Austrálie rozhodně neopakuje. Možná i proto, že byl na Luhrmanna ze strany produkce vynakládám značný tlak. Dostal ohromných sto padesát milionů a po minulém fiasku jistě nebylo ze strany studia nic ponecháno náhodě. Vždyť hotový film byl nakonec uveden s úpravami. O půl roku později, než bylo původně v plánu.
Produkční tlak obvykle vnímáme jako něco negativního, zlého a nepatřičného, ale někdy, v ideálním případě, může být silným hlasem rozumu. Jím byl dost možná nyní, když kázal Bazovi krotit své múzy. Jež byly zkroceny, naštěstí ale ne potlačeny, takže výsledek slouží ku prospěchu všech.
Kdyby filmů jako Velký Gatsby vznikalo víc pod dohledem méně schopných filmařů, bylo by to otravné. Jenže ve své jedinečnosti a naprosté zvládnutosti se jedná o unikátní filmové dílo ve všech smyslech toho slova. Gatsby nabízí úžasný audiovizuální zážitek, kdy podobně jako u popíkového Moulin Rouge! můžete mít rádi buď ony prvky samotné, nebo naopak až jejich vyžití a smysluplnost, hledat významy a výklady, nebo se prostě kochat.