RECENZE FILMU

Gravitaci můžeme nejspíš považovat za hype roku. Zvěstem o její genialitě nešlo uniknout a jsou o ní už přesvědčeni i mnozí z těch, kteří dlouho prosazovaný projekt Alfonsa Cuaróna ještě neviděli. Není se čemu divit. Diváci na benátském festivalu šli po premiéře hromadně hyperventilovat, jak jim viděné vzalo dech, a James Cameron prohlásil, že jde o nejlepší film odehrávající se ve vesmíru, jaký kdy viděl. Trailery ohromily každého z nás. Očekávat nejlepší sci-fi minimálně od Boyleova Sunshine proto nebylo zase tak přehnané.

Výsledek bych označil jako paradoxní. Gravitace splňuje všechny své velké sliby. Je plná úchvatných scén, které prostě musíte vidět na co největším plátně v co největší kvalitě. Nepřeháněl bych to s řečmi o jejich revolučnosti, o jejich potenciálu vzít dech nicméně nepochybuji ani na vteřinu. Spíš než o pokrok jde o zručnost a piplačku budící respekt, ale to kvalitě nabízené pastvy pro oči neubírá.
V čem už Gravitace zadrhává, je plnění malých slibů. Těch, které film s takovým potenciálem ani nevyslovuje, protože jsou u něj považovány za samozřejmost.
Předně jde o emocionální účast v příběhu ženy, jež musí na zemské orbitě po většinu stopáže zcela sama bojovat o přežití. Tento jistě silný motiv bohužel Cuarón rozvíjí nejbanálnější a nejsnazší cestou. Dopouští se logických nesmyslů, klišé, jimž se dalo s trochou vůle vyhnout, což vytrhává z prožitku.
O vizuálně opojných filmech se sice vždy říká, že mohou být dějově jednoduché, aby příběh neodváděl pozornost od ryzí filmařiny. Vše má ale svou hranici a právě tu Cuarón, alespoň pro mě, překročil. Že nejsem nelida, co klade na podobné filmy nesmyslné nároky, dosvědčí, že takový Avatar podle mě tuto hranici jednoduché, ale plnohodnotné podívané vystihl dokonale. V něm jsem chápal, proč muselo ke kterému zjednodušení či klišé dojít a jak tyto zdánlivé kompromisy prohlubují schopnost vtáhnout a nepustit. U Gravitace jde pouze o scenáristickou lenost, nebo laksnost.

Premisa například stojí na těžko pochopitelné situaci; Rusko odpálí vlastní nepovedený satelit, jehož trosky zlikvidují (minimálně) dvě velké vesmírné stanice a zabijí celou posádku amerického raketoplánu krom protagonistky. Představa, že by se něco takového mohlo stát, že by nějaká země jen tak učinila rozhodnutí se srovnatelnými následky (jež rozhodně nemohou být zcela neočekávatelné, zvlášť v míře zobrazené ve filmu by o nich muselo existovat povědomí), je naprosto směšná a patří jen do typického hollywoodského blockbusteru, jímž však Gravitace očividně nechtěla být. Že mezi těmito troskami dokáže poletovat Sandra Bullock, by už nemělo patřit ani tam.
Hrdinka nikdy úspěšně nesimulovala přistání, přesto byla vyslána do vesmíru. Když se dostane do úzkých, po vzoru Bendera z Futuramy použije hasící přístroj ke korigování driftu. Potud v pořádku. Jenže ona si ho s sebou vezme "jen tak mimochodem", a nás tak nechá přemýšlet, jaký byl její původní plán a co by dělala, kdyby si ho vteřinu před opuštěním lodi náhodou nevšimla. Když dramatičnost situace dojde na maximum, zapomene, že vlastně nemá kyslík a pět minut hledí do dáli, aniž by jí CO2 nadále způsoboval větší potíže.
Všechny tyto nedostatky jsou zbytečné a mohly být vyřešeny několika řádky dialogu. Nutnost jejich přítomnosti jsem neodhalil.
Řeči o nejrealističtějším vesmírném sci-fi padají jako domeček z karet a každá situace a překážka drží pohromadě jen díky naší benevolenci omlouvat děj aplikováním nejstandardnějších vyprávěcích vzorců, díky jimž nám nevadí kašovité emoce rutinních flashbacků a okoukaných dilemat. Realita končí v (asi, nejsem vědec) přesném vykreslení, jak by do sebe dva předměty ve vesmíru narazily. Jestli dává přítomnost těchto předmětů smysl, už Cuarónovic netrápí - chronický problém Gravitace. Akce a reakce jsou bezchybné, ovšem příčina nemůže být víc vratká.

Pětihvězdičkový film všechny tyto nedostatky může obsahovat, ale já o nich jako divák nesmím přemýšlet. Mně se nepodařilo vypnout. Jak tušíte podle výsledného hodnocení, není to do značné míry nemožné, ale bohužel jsem nikdy nebyl vtažen, na to bylo nedostatků příliš.
Vraťme se ale k těm velkým slibům o úchvatné audiovizuální stránce. Dovolím si malou výtku. Cuarón jako mnoho jiných režiséru podlehl představě, že vesmír temně hučí. Nebo alespoň autor hudebního doprovodu Steven Price, což však vyjde nastejno. Jde naštěstí o jediné technické klišé. Zbytek nepochybně má potenciál strhnout svou neotřesitelností.
Stranou toho ještě odbočku. Velkou devizou Gravitace jsou scény prezentované bez střihu. Ačkoliv k nim cítím značný respekt, musím podotknout, že na mě nezapůsobily zdaleka tolik, jak jsem coby příznivec těchto režijních exhibicí očekával. Můj prožitek podvědomě podrývalo vědomí, že ony dlouhé kusé výjevy nejsou točeny na jeden záběr, ale jde jen o trikovou montáž. Jsou moc dokonalé a bezchybné, moc čisté a krásné (navíc leckdy nemožné). V důsledku jsem je jako jednozáběrové ani nevnímal. "Jednoduchý" úvod Doteku zla nebo i pouhý dialog v Občanu Kaneovi tak pro mě skýtají větší prožitek, protože vím, že nejde o trik, ale fyzický výkon, kdy kamera jela v kuse a herci mezi ní reálně kličkovali. Ale to je věčné dilema digitálních efektů. Musíme se smířit s tím, že sebedokonalejší CGI armáda se už nikdy nevyrovná Bondarčukovým statisícovým komparzům. Nemám v plánu to Cuarónovi vytýkat - nejde o chybu, ale handicap. Takže ano, ty scény jsou skvělé, ale staré dobré časy pořád vítězí.

V důsledku se Gravitace stává úchvatnou audiovizuální jednohubkou. Dějově primitivním, ale řemeslně výjimečně zvládnutým filmem, nebo spíš režijním cvičením ambiciózního tvůrce. Pověst něčeho velkého jí leda škodí a já se proto pokouším vaše očekávání mírně zchladit.
Protože výsledek Cuarónovy snahy si lze užít, ale ne při očekávání "přelomového opusu". Zabaví sledovat ji a přemýšlet, jak byla která scéna realizována. Baví se kochat ostrými obrazy detailně vykreslených explozí, jimiž kamera poletuje po (možná až moc) geometricky bezchybných a logických trajektoriích. Obrazová práce s velikostí vesmíru a malostí člověka nemá chybu.

Pověsti o minimalistickém blockbusteru jsou nepřesné. Nemáme sice tu čest s nabubřelým mainstreamem předstírajícím, že je psychologicky hlubokým, strukturou úchvatným celkem (jak se stalo nemilým zvykem posledních let), tempo však nasazuje Gravitace poměrně dravé a střídmá stopáž nedovoluje reálně se zastavit. Vzhledem k množství a zásadnosti trikových scén, včetně opulentních explozí, nevidím na snímku nic minimalistického. Krom toho, že v něm hraje málo herců. Což nejsou v žádném případě výtky, jen konstatování.

Ona jednoduchost až bezelstnost působí docela uvolňujícím dojmem, takže nakonec všechno dobré. Jen když jsem si cestou z Prahy na notebooku připomněl některé scény z 2001, trochu jsem se pousmál nad tím, jaké tituly a přídomky jsou Gravitaci připisovány.

PS: V interiérech 3D skoro mizí a ve vesmíru vkusně doplňuje prostorové kejkle. Lepší už to asi nebude.