RECENZE FILMU

Miloš se vrací! Ano, ano, vrátil se Superman a teď přišla konečně řada i na naší režisérskou hvězdu Miloše Formana, který tak o sobě dává vědět po dlouhých sedmi letech. Do kin přichází jeho historický opus Goyovy přízraky…

Což takhle začít nějakým výkřikem. Anebo raději ne, řeknu to v klidu: Goyovy přízraky jsou velmi zdařilým filmem. Napsalo se toho o nich přinejmenším stejně jako o Anglickém králi, což se ostatně přímo vybízelo, neboť jak Menzel, tak i Forman jsou naše režisérské špičky (oba držitelé Oscara), které se na scénu vrací po dlouholeté odmlce. A na Formanovi to rozhodně není znát…

Goyovy přízraky začínají působivou scénou, kdy divák spolu se členy španělské inkvizice hledí na bizarní výtvory malíře Francisca Goyi (Stellan Skarsgard – hlavní záporák z Krále Artuše a otec Willa Turnera z Pirátů z Karibiku). Ten ovšem (jak si leckdo při čtení názvu může myslet) není vůbec hlavním hrdinou příběhu. A není jím ani kněz Lorenzo (vynikající Javier Bardem - oscarový Hlas moře), jenž se jako zvrhlý člen inkvizice vydává za poctivého muže, aby pak ve vězení znásilnil nevinnou Goyovu modelku Inés (stále zajímavější Natalie Portmanová), a přivedl ji tak do jiného stavu, z něhož v budoucnu vzejde dcera Alicia… Hlavním hrdinou ve Formanově filmu je totiž doba sama.
Celý snímek se zabývá tématem „Španělsko na přelomu 18. a 19. století“ a slavný malíř, podlý kněz či nevinná oběť jsou jen vedlejšími postavami, které ona doba nějakým způsobem zasáhla. Právě všechny problémy, jež tato kapitola španělských dějin obsahuje, jsou těmi pravými „přízraky“. Krutá inkvizice, nesmyslná doznání, falešní přátelé, peníze, nespravedlnost – to jsou Goyovy nejhorší noční i denní můry, s nimiž se musí setkávat prakticky dennodenně. A které Forman divákovi jako vždy předvádí jen a jen svým osobitým stylem…

Od Přízraků rozhodně nečekejte tříhodinový životopis á la Alexander Veliký, ani nedoufejte ve výčet těch nejlepších momentů ze života slavného malíře (jak tomu bylo např. u Ed Wooda či u Letce). Film má „pouhé“ dvě hodiny a jak již bylo řečeno, je portrétem celé tehdejší doby ve Španělsku. Leckomu tak možná bude vadit, že Forman často přebíhá od jednoho tématu k druhému, resp. chvíli sledujete trápícího se hluchého malíře, abyste se po pár minutách (aniž byste se dozvěděli více o tom předešlém) zase ocitli u Napoleonových vojáků, kteří do Španělska vcházejí ve jménu francouzské revoluce. Na některého diváka těch historických událostí smíchaných s vnitřními přízraky ústředního tria (Goya, Lorenzo, Inés) bude zkrátka někdy moc, ale takovéto chvíle se Forman pokouší zachraňovat působivými scénami. A činí tak úspěšně, za což ostatně mluví největší vrcholy celého snímku, mezi které patří zejména scéna, kdy se mučený Lorenzo musí doznat k tomu, že je doslova „syn opice“, nebo humorný a typicky „formanovský“ moment, kdy král Karel IV. Goyovi předvádí svou příšernou hudbu na housle.

Už jen kvůli těmto scénám (navíc se zdařilým hudebním doprovodem českého skladatele Varhana Bauera) rozhodně stojí za to si na Goyovy přízraky zajít do kina. Jediné, co bych Formanovi a jeho dvornímu scénáristovi Carriérovi vytknul, je možná až příliš otevřený konec. Filmu by možná více slušel sevřenější konec, kdy by divák nemusel tápat nad tím, „co bude dál“. Jinak ovšem zapomeňte na řeči, že výprava připomíná kýče z Hallmarku! Goyovým přízrakům velké plátno sluší a zaslouží si ho. A nám tak nezbývá nic jiného, než že se budeme těšit na další Formanův biják, tentokrát s Nicolasem Cagem v hlavní roli slavného pokerového hráče. Hmmm…sem s tím!