GOLDIE FILM

Před měsícem jsem do goldies uváděl 25. hodinu Spikea Leeho a přirovnal ji k něčemu od Jima Jarmusche, jen zhuštěnějšímu a zcela nepejorativně myšleno jednoduššímu. Ihned jsem si uvědomil, že i když jsem to měl v plánu mnohokrát, k samotnému Jarmuschovi jsem se zde ještě nikdy nedostal, takže to nyní napravím jeho podle mého nejlepším filmem, k němuž jako by celá tvorba bělovlasého podivína směřovala.

Ghost Dog (Forest Whitaker) je "myšlením trochu pomalý" (i když možná taky ne) velký Afroameričan, žije v chatrči postavené na vrcholu činžáku, stará se o holuby, následuje samurajský kodex Hagakure a občas dělá špinanovu práci pro italského mafiána Louieho (John Tormey), který mu kdysi zachránil život. Jeho nejlepším přítelem se stal francouzský zmrzlinář, jemuž sice nerozumí ani slovo, přesto spolu skvěle vycházejí.
Vše se komplikuje, když Ghost Dog jednu z Louieho zakázek nedokončí podle plánu a zanechá naživu svědkyni, prominentní dcerku. Rázem se z něj stává terč mafiánských bossů, kteří se musejí rychle zbavit článku spojujícího je se zločinem.
Co vypadá jako námět pro nějakou komedii nebo bezmyšlenkovitý akční film, končí v Jarmuschově podání jako další úžasný melting pot kultur v globalizovaném světě, kde se zdá nemožné najít plnohodnotnou identitu a není snadné se zastavit a užít si kouzlo okamžiku, ačkoliv "žít okamžikem je základ spokojenosti, protože právě z okamžiků se život skládá," jak říká jedna ze samurajských citací, jež Ghost Dog během snímku předčítá.

Protagonista není klasický filmový blázen. Nemáme z něj pocit, že se ze světa vyčleňuje, protože mu nerozumí. Dost možná právě naopak dohlédl dál a dokázal se, i když velmi svérázným způsobem, z koloběhu konzumního stresu vymanit. Jde o nejednoznačnou postavu, jež dělá velmi pochybné věci (předně vnímá velmi kontroverzně hodnotu života jiných i svého vlastního, což oboje zakládá na své ideologii), přesto z ní máme podivný dojem morální neposkvrněnosti. Možná právě proto, že se snímku daří nás přesvědčit, že samurajský etický kodex, který hrdina tak pevně následuje, si zaslouží stejný respekt jako naše euroamerické hodnoty, jejichž narušování tedy nepovažujeme za něco zásadního, ale za pochopitelnou daň na cestě za osobní i společenskou harmonií.
Tím lze Ghost Doga nepochybně označit za velmi nebezpečný film a není pochyb o tom, že po 11. září by nikdy nevznikl, nebo alespoň ne v této krystalicky čisté podobě. V kontextu první dekády nového století a vyeskalování světového terorizmu se skutečně lze na závěr a celé poselství dívat velmi skrze prsty.
Vzhledem k době vzniku bych ale tento pohled posunul stranou. Jarmusch, ač jindy vizionářský, rozhodně v roce 1999 nepřečetl budoucnost a nemohl odhadnout kolaps důvěry v multikulturalismus. Ve vývoji doby lze hledat důvody, proč se ke svému do té doby stěžejnímu tématu v podobné míře již nevrátil - po 11. září pro něj nebylo místo.
Po bitvě je však každý generál a hledat nyní v Jarmuschově filmu tuto škodlivost leda odvádí pozornost od jinak pozitivních myšlenek. Přesto jistě neuškodí si změnu, kterou svět za pouhých 14 let zažil, připomenout a uvědomit.

Jinak jde ale o až poeticky zasněný film, jenž jako by vyzařoval naivní důvěru, že přes všechen shon světa lze najít spokojenost, když se díváte po správných věcech.
Z našeho pohledu splňuje Ghost Dog představu tragického hrdiny. Ve svém životě neuspěl na žádné úrovni. Jarmusch nás ale tlačí ke snaze opustit náš úhel pohledu. V takovém případě se stává zdaleka nejspokojenější postavou filmu - skoro nic se nestane jinak, než jak on si vytyčí, a to včetně samotného závěru, který se udál právě tak jen proto, že on si ho tak přál.
Ghost Dog navíc patří k režisérovým divácky nejvlídnějším dílům, což je třeba u Jarmusche vypíchnout, protože neuvyklé diváky mívá tendenci nudit. Nadupaný raperský soundtrack RZA, vůbec celá "mytologie" kombinující černošské, japonské i italské prvky a samozřejmě málomluvný tajuplný hlavní hrdina jsou atraktivní prvky s potenciálem zaujmout.

Přitom Jarmusch neztrácí své typické přesahy, hloubku, smysl pro cynický humor. A já vždy oceňuji, když se filmař dokáže plnohodnotně vyjádřit tak, že ho pochopí i někdo jiný než věrní fanoušci.
Jim Jarmusch není v goldies jistě naposledy, jeho filmy mají co říct a úžasným způsobem zachycují svou dobu. Je v nich něco nadčasovosti, zároveň i pomíjivosti, jak vysvětluje další poučkou samotný Ghost Dog. "Praví se, že to, čemu se říká "duch doby", se nedá vrátit. Tento duch pozvolna mizí, protože svět se blíží ke konci. Z tohoto důvodu se nelze vrátit k sto let starému, nebo snad staršímu duchu, i kdybychom se o to snažili. Proto je důležité využít to nejlepší z každé generace." Jarmusch tuto citaci jistě nevybíral náhodně, celá jeho tvorba se jí řídí.