RECENZE FILMU

Ačkoli jsem knižní předlohu od Arthura Goldena nečetl, na Gejšu jsem se velmi těšil. Nejen proto, že hvězdnému obsazení figurovala Zhang Ziyi, ale i proto, jaké téma film zpracovával a že jej dělal takový vizuální mistr, jakým bezesporu je Rob Marshall. Ačkoli muzikálům nijak neholduji, Chicago bylo velmi slušně zpracované a všechna čísla nápaditě a poutavě ztvárněná a natočená. Po uveřejnění prvních obrázků z Gejši jsem byl utvrzen v tom, že jsem se nemýlil.
Je nám vyprávěn příběh dívky jménem Chiyo (Zhang Zi Yi), kterou její rodiče z rybářské vesničky prodali a stala se služkou ve škole gejš. Sledem následujících událostí se z ní stane samotná gejša. Znamená to spoustu věcí, například změnu jména na poněkud znělejší Sayuri, což má však i jiné opodstatnění a dále její odtržení od vlastní minulosti. Jednoho dne, ještě jako malé děvče, potká na mostě Předsedu (Ken Watanabe), který je na ni velmi milý a chová se k ní ze všech dosavadních lidí snad nejlépe. Sayuri předsedu tajně miluje, a to nejen klasickým způsobem: celé její nitro směřuje k němu jako k člověku, který pro ni znamenal po celá léta duševní sílu a dobrotu. Sayuri sní o tom, že mu o svých citech poví, a že budou opětovány, ovšem gejša se zamilovat nesmí, a tak je nucena vše tajit. Sama se pak stane sokyní i pro někdejší „hvězdu“ Hacumomo (Gong Li), která ji už od začátku psychicky týrá a nenávidí, a o to více poté, co jí Sayuri sebere pověst nejkrásnější a nejlepší gejši v okolí.
Oproti tomu jí velice pomáhá Mameha (Michelle Yeoh), která se jí ujme a nejvíce se zaslouží o to, že z ní vyroste dobrá umělkyně. Ano, umělkyně - mylné je totiž domnění, že gejša je jen obyčejná kurtizána - to jediné právě vůbec není. Gejša vyniká svou ladností a krásou větší, než může vůbec mužův mozek strávit - hraje na všechny city svým uměním tančit, zpívat, hrát na nejrůznější nástroje a konverzovat natolik zvláštním způsobem, že být s ní znamená ocitnout se v úplně jiném, tajuplném světě, kde je slovy jedné z postav a slovy mými: všechno krásné. Příběh se odehrává v první polovině 20. století, kdy ještě existovaly gejši v tradičním slova smyslu. Zlatou éru ukončila porážka Japonska v 2. světové válce. To všechno Sajuri zažila… Celý film je natočen ve velkolepých kulisách a tvůrcům se opravdu podařilo vystihnout atmosféru doby.
Zhang Ziyi má tentokrát ve filmu ještě větší prostor než třeba v Klanu létajících dýk. Nyní už doopravdy hraje hlavní roli, i když jako by neustále měla tendence zapadat do pozadí a neustále dávat prostor původně vedlejším postavám. Není to však tím, že by byla nevýrazná - souvisí to s charakterem její postavy. Sayuri je plachá a nemá žádné velké ambice ani potřebu se zviditelňovat, respektive si nevěří, nedoufá v to ani ve snu - jediné, co si přeje, je, aby mohla dát průchod své lásce k Předsedovi, což je jí ovšem samotným nepsaným „kodexem“ striktně zakázané a vůbec zapovězené.
Hereččin těžce čínský přízvuk je velmi půvabný a roztomilý, i když právě to ženská část publika asi patřičně nedocení. Chvílemi snad, pokud bych chtěl být jízlivý, Sayuri kvůli svému „těžce naměklému“ tónu, kterým na ostatní mluví, působí, jako by se mentálně zasekla na nějakých třinácti letech. Ovšem je to zapříčiněno spíše snahou vtisknout jí nevinnost a zranitelnost - což samozřejmě není třeba, když to má Zhang Ziyi v sobě.

I ostatní hrají dobře - Ken Watanabe je opět skvělý. Michelle Yeoh jsem už dlouho nikde neviděl, a tak jsem rád, že za tu dobu neztratila nic na kráse a tajemnosti, jakož i své ženské vážnosti a důstojnosti, s jakou například kázala mladé Ziyi (jaká náhoda) v Tygru a drakovi. Gong Li je rovněž velmi zajímavá herečka v mnoha ohledech a svou roli se vší silou snaží ochránit před skoro nevyhnutelným přetavením do obyčejné dvojrozměrné mrchy, což se jí naštěstí celkem daří. Hudba Johna Williamse (na níž pracoval i s cellistou Yo Yo Ma a opravdovým umělcem Itzhakem Perlmanem) je taktéž skvělá a výprava je vskutku okázalá. Co tedy na tom, že japonské gejši hrají tři velké čínské herečky - důležitý je půvab a talent. A Japonci můžou závidět. A my všichni ostatní taky…
Jediný velký problém vidím v tom, že je to anglicky… To víte, anglicky mluvený film amerického režiséra, s čínskými herečkami, s dějem odehrávajícím se v Japonsku… Může to znít vtipně, ale je to tak. A ta angličtina je tam velmi nepřirozená a… divná.
Rozhodně bych se měl zmínit o Oscarech, na kterých Gejša velice uspěla. Jen tak pro zmínku: 6 nominací (za nejlepší zvuk, střih zvuku, kameru, výpravu, kostýmy a hudbu). Z toho film proměnil parádní tři Oscary. A to za krásné kostýmy Coleen Atwood, kameru Diona Beebeho a výpravu.
Přes účast výhradně asijských hvězd celá Gejša pulzuje v hollywoodském rytmu... Teď záleží, jak moc zkušený divák jste, aby to pro vás bylo buď plus nebo mínus. Já myslím, že se Gejša bude líbit jak divákům otrlejším, tak začátečníkům…!