Eddie: Jenom položíme zbraně a vyřešíme to kurva radši slovně.

pan Bílý: Když ti nebude chtít něco říct, uřízni mu jeden prst. Malíček. Řekni mu, že příště to bude palec. Pak ti řekne, i jestli nosí dámský prádlo. (Potáhne si z cigarety.) Mám hlad. Dáme si sendvič.

pan Růžový: Proč si nemůžeme vybrat barvy sami?
Joe: V žádným případě. Ani náhodou. Jednou jsem to zkusil. Nefunguje to. Máš pak pět chlapů, co se hádaj, kdo bude pan Černý.

pan Hnědý: Pan Hnědý, to je skoro jako pan Hovno.
pan Růžový: Pan Růžový zní jako pan Řiťopich.

Eddie: Nejdřív se musíme zbavit těch aut. Venku to vypadá jako v autobazaru!

Eddie: Nikdo nemá ponětí, co se stalo panu Modrému?
pan Světlý: Ani jestli je naživu nebo jestli je mrtvej nebo jestli ho poldové dostali nebo nedostali.

pan Bílý: Radši začni mluvit, dacane. Protože máme průser, o kterým si musíme promluvit. Málem jsme z toho už zcvokli! Potřebujem, abys dělal píčoviny asi stejně jako mrtvej spacák!

pan Růžový: Můžu rozhodně říct, že sem to nebyl, protože vím, co sem udělal a co ne. Ale rozhodně to nemůžu říct o někom jiným, protože to rozhodně nevím. Podle všeho, co vím, ty jsi ta krysa.
pan Bílý: Podle všeho, co vím já, ty jsi ta zasraná krysa!
pan Růžový: Dobře, teď používáš svoji zasranou palici!

(Pan Růžový přijde do garáže, kde najde na zemi v krvi se svíjejícího pana Oranžového, u nějž leží pan Bílý.)
pan Růžový: Kurva. Oranžový to koupil?
pan Bílý: Dostaly to vnitřnosti.
pan Růžový: Do prdele. Kde je Hnědý?
pan Bílý: Mrtvej.
pan Růžový: Jak umřel?
pan Bílý: Jak kurva myslíš? Poldové ho zastřelili.
pan Růžový: To je špatný. To je zatraceně špatný. (na Oranžového) Je to zlý?
pan Bílý: Vypadá to snad dobře?

(Pan Oranžový je postřelený, všude spousta krve a pan Bílý ho veze v autě.)
pan Oranžový: (zoufale křičí) Nevěřím, že jsem to vod ní koupil, člověče! Kdo by si to kurva pomyslel?
pan Bílý: Hej, teď se na to vyser! Seš raněnej. Seš raněnej kurva zle, ale neumíráš!

Eddie: Nech mě si to ujasnit. Nikdy nenecháváš spropitný, jo?
pan Růžový: Nebudu dávat spropitný, protože dávat ho je běžný. Dávám spropitný, když si to opravdu zaslouží. Prostě když opravdu ukážou snahu, tak jim dám něco navíc. Ale tohle automatický spropitný, to je pitomost. Co se mě týká, dělaj prostě svoji práci.
pan Modrý: Ta holka byla milá.
pan Růžový: Nebyla nic extra.
pan Modrý: Co je podle tebe extra? Vzít tě dozadu a vykouřit ti ptáka?
Eddie: Za to bych dal víc jak dvanáct procent.
pan Růžový: Objednal jsem si kafe, jo? Šálek mi dolila jenom třikrát. Když si objednám kafe, chci ho dolít šestkrát.
pan Světlý: Šestkrát? No, co když má prostě hodně práce?
pan Růžový: Slova jako "prostě moc práce" by ve slovníku číšnice bejt neměly.
Eddie: Promiňte, pane Růžový, ale poslední věc, kterou potřebujete, je další šálek kafe.
pan Růžový: Ježíši Kriste, tyhle ženský neumíraj hlady. Vydělaj si minimální mzdu. Taky jsem makal za minimální mzdu a tehdy sem nebyl moc šťastnej, že mám práci, kterou společnost považuje za spropitnéhodnou.
pan Modrý: Tebe vůbec nezajímá, že počítaj s každým spropitným?

pan Bílý: Klídek. Dej si cigaretu.
pan Růžový: Přestal jsem kouřit.
pan Bílý: Fajn.
pan Růžový: Nemáš jednu?

Joe Cabot: Tohle budou vaše jména. Pan Hnědý, pan Bílý, pan Světlý, pan Modrý, pan Oranžový a pan Růžový.
pan Růžový: Proč sem já pan Růžový?
Joe Cabot: Protože seš buzna! Jasný?

pan Růžový: Někdo nám strká do prdele rozžhavenej pohrabáč a já chci vědět kdo.

pan Růžový: Pravě teď je tenhle chlap jedinej, komu kompletně důvěřuju. Příliš vraždí na to, aby dělal s poldama.