RECENZE FILMU

Tim Burton letos klesl na úplně dno, jinak Temné stíny vnímat nedokážu. Primitivní mišmaš cílený na hysterické fanynky Johnnyho Deppa se zdál být tím nejhorším, čeho se od něj můžeme dočkat. Svým způsobem to byla pravda, jenže nyní posměváčkům dovoluje rozšířit arzenál o další zbraně. Dodnes jen polovážně tvrdili, že Tim točí stále stejné filmy znovu a znovu. Nyní opravdu přináší ten samý kousek podruhé.

Frankenweenie je ani ne půlhodinový snímek Tima Burtona z roku 1984 o tom, kterak mladý Victor Frankenstein miloval svého psa natolik, že se nesmířil s jeho smrtí a oživil ho, podobně jako jeho jmenovec ve slavném hororu studia Universal oživil monstrum známé nepřesně jako Frankenstein.
Byla to nepochybně milá, sympatická jednohubka skládající poctu jedné z největších filmových klasik. Rovněž bylo zcela jasné, že půl hodiny je maximum, co námět snese. Tedy jinak - bylo to jasné všem až na o třicet let senilnějšího Tima Burtona.
Stejný námět nyní ředí více či méně nápadnou vatou, kdy něco můžeme považovat za funkční rozšíření příběhu (spolužáci), něco za naprosto zoufalou záplatu bez smyslu (zlý soused).
Film na každý pád postrádá tempo, gradaci a jde už jen o exhibici toho, co si každý představí pod pojmem "nový film Tima Burtona" myšlenkově i vizuálně.

Podobně jako Woody Allen už Burton upadl do stavu, kdy se není schopný vyjadřovat skrze cokoliv jiného než vlastní trademarky. Tak moc se ponořil do sebou vymyšleného světa, že ztratil dřívější talent vnímat své filmy invenčně a odkrývat jejich netušený potenciál. Už nejspíš ani nepřemýšlí o tom, jak něco pojmout nově - s přesností počítačového programu automaticky upravujícího fotky je převede do své trademarkové vize bez obměn a variací. Považuje snad za nedůstojné svému věku postavení, aby ke každému filmu přistupoval s nějakým nadšením a touhou dobýt divácký zájem? Proč taky, když jeho skupině věrných stačí vždy to samé?
Potěší fanoušky, kteří nechtějí nové a zajímavé filmy, chtějí jen konzumovat další a další záběry, na které jsou zvyklí. Nemusejí tak o nich přemýšlet a vyvíjet při sledování jakoukoliv aktivitu. Být fanouškem Tima Burtona se tak stává synonymem divácké lenosti a odmítání nových věcí.
Končíme totiž u odvyprávění banálního příběhu bez hloubky stylizovaného tak, jak každý čeká. Plného trademarkových metafor, trademarkových poselství, trademarkového všeho.

Frankenweenie navíc, podobně jako nedávný Raubíř Ralf, potvrzuje trend poslední internetové dekády, kdy invenci a originalitu stačí nahradit popkulturními odkazy, jež svým okázalým pomrkáváním přesvědčují diváky, jak jsou chytří a vnímaví.
Díky internetu se popkultura stala novým náboženstvím a nejvíc cool je ten, kdo se v ní nejvíc vyzná. Když tedy Burton svůj film prošpikoval referencemi směrem ke klasickým hororům, nejčastěji kánonu studia Universal (Frankenstein, Drákula, Mumie, Neviditelný muž a další), můžete si být jistí, že spoustě lidem to bude stačit k tomu, aby ten film považovali za dobrý. Pokud si všimnou nápisu Goodbye Kitty s povědomým obrázkem na náhrobku, tak přímo geniální.
Osobně si však myslím, že popkulturní odkazy by měly být kořením filmu, ne hlavní ingrediencí. Zde jsou přímo tím jediným, co tahá výsledek nahoru k průměru a umožňuje divákovi se aktivně zapojit do sledování.
Obávám se, že se to netýká současných tuzemských Burtonofilů. Nějak pochybuji o tom, že by patnáctiletá dívčina pochopila odkaz na Frankensteinovu nevěstu, takže tato vrstva potěší častěji ty, jež nepotěší zbytek filmu.

Nejvýraznější rozdíl asi je, že originál byl hraný, kdežto nyní se Tim uchýlil ke své milované stop motion animaci, kterou využívá v černobílém 3D provedení. Což se mi mimochodem zdá jako nesmysl. Každý, kdo se o filmy trochu zajímá (což Burton jistě ano), ví, že černobílá stylizace s sebou automaticky nese zvýšenou plastičnost, takže kombinovat ji se stereoskopií je úplně zbytečné.
Ano, hloubka se s přidaným rozměrem jistě zvýrazńuje, ale nejsem si jistý, jestli to stojí za ztmavený obraz a obtěžující brýle. Navíc narušuje staromilskou atmosféru snímku.
Abych nebyl nefér, nedá se vyloženě říct, že by to zážitek kazilo. Distributor navíc zázračně rozhodl, že i ve 3D bude snímek šířit v originálním znění s titulky, což atraktivitu návštěvy kina zvyšuje o mnoho procent.

Frankenweenie není tak odpudivý jako Temné stíny, nemáte z něj ten pocit trapnosti, kterou by měl cítit tvůrce tak zprzněného filmu. Jde jen o další rutinní zářez plný recyklovaných loutek z Mrtvé nevěsty, sebevykrádání Dannyho Elfmana na hranici snesitelnosti a musrtového natahovaného příběhu.
Do podprůměru bych Burtona tentokrát neposílal, stejně jako nikam nad něj. Raději bych ho posadil do kouta a nechal dlouze přemýšlet o tom, jestli se mu skutečně jeví jako dobrý nápad takhle si kazit poctivě vydobyté jméno.
Stejně jako u Woodyho Allena nepochybuji o tom, že Burtona velmi baví natáčet a nedokáže bez toho být. Jenže oba jako by ztratili potřebu se filmařsky posouvat. Což rozhodně neomlouvá jejich věk - takový Martin Scorsese nedávno předvedl na stará kolena tu nejkvalitnější stereoskopii, jakou jsme viděli. Je to zkrátka o vůli, kterou Burton nemá.