GOLDIE FILM

Nestává se příliš často, aby nějaký umělec českého původu prorazil ve světě a stal se opravdu známým, slavným. Ani oblast filmu není výjimkou. Proto je potřeba každou takovou osobnost vyzdvihnout a připomenout, a to zvláště v případě, že onen člověk není v naší kotlině mezi širokou veřejností proslulý tak, jak by si zasloužil. Tím, jemuž dnes vzdáme hold, navíc symbolicky v den, kdy uplynulo deset let od jeho úmrtí, je režisér Karel Reisz. Jeho filmografie není příliš rozsáhlá, nelze ani říci, že by všechna Reiszova díla stála za zapamatování, přesto se sluší vybrané snímky vyzdvihnout. Reiszovou vlajkovou lodí dnes bude Francouzova milenka. Jejím zařazením do naší sekce goldies zároveň splácím ještě další dluh. Je skoro trestuhodné, že herečka považována za ikonu tohoto povolání, Meryl Streep, dosud neměla mezi goldies svého zástupce.

Karel Reisz se narodil v Ostravě, ale většinu svého života už prožil v zahraničí. Do Velké Británie se dostává jako teenager před začátkem druhé světové války díky Nicolasi Wintonovi a jeho proslulým vlakům, které zachránily stovky československých dětí před téměř jistou smrtí. Důležitým bodem v Reiszově kariéře je jeho působení ve Free Cinema. Toto britské uskupení podobně smýšlejících tvůrců, rozhodně ne však programová skupina, se objevuje v 50. letech 20. století. Jejich přáním je promítnout do filmů svobodné vyjádření režisérových představ a vizí, jejich společným názorem pak negativní vymezení vůči současnému stavu britské kinematografie. Důležitým časopisem, okolo něhož se Free Cinema točilo, je Sequence, který sám Reisz spoluzaložil. Reisze neminula kariéra v Hollywoodu. Právě tam natočil v roce 1981 svou Francouzovu milenku. Tento zároveň filmový kritik a teoretik se přes všechny výtky a mé počáteční tvrzení může pochlubit vyrovnanou a konzistentní filmografií, smyslem pro detail a soucitem s obyčejnými lidmi.

Francouzova milenka není Reiszovou první adaptací literárního díla. Tohle si vyzkoušel již mnohem dříve, a to díky románu V sobotu večer, v neděli ráno Alana Sillitoea. Francouzova milenka však byla mnohem tvrdším oříškem. Kniha měla pověst nezfilmovatelného kusu, ale to takový Pán prstenů také, a jak to ve výsledku dobře dopadlo. Francouzovu milenku Johna Fowlese, jeho nejslavnější román, lze zařadit k postmodernismu. Z toho vyplývají jeho charakteristiky. Neustálá přítomnost vypravěče, který děj konfrontuje s vlastní realitou a nakonec do něj sám vstoupí, dva paralelní konce, narušení tradičních narativních struktur, relativizace pravdy, neexistence způsobu, jak dílo správně číst... Jediným řešením pro Reisze bylo nalezení úplně jiného způsobu, jak k látce přistoupit. Nutné však bylo zachovat charakter, ráz díla a především jeho hlavní myšlenku. Reisz tento velký příběh určený především pro papír pojal po svém. Že se mu podařilo Francouzovu milenku nepohřbít, ale naopak zdařile převést do jiného média, svědčí i pět nominací na Oscara.

Knižní verze je psychologickým románem, který osciluje na hraně beletrie a sociální studie. Odehrává se v 19. století v Anglii a pojednává o dvou nerovných milencích. Viktoriánská éra pomalu končí, její přísná pravidla však stále hrají prim. Sarah Woodruffová, záhadná žena, která muže láká jako lampa můru, se z takových pokryteckých norem společnosti snaží vymanit. Bohatý Charles Smithson, jenž je zasnoubený s pro sebe vhodnou dívkou, se však do Sarah bezhlavě zamiluje. Ruší zasnoubení, čímž proti sobě poštve všechny okolo. Jeho vnitřní konflikt mu na klidu také nepřidá. Tento příběh, tvořící obsah knihy, se ve filmu stává jen jednou rovinou. Tu druhou tvoří režisérova současnost. Reisz vytvořil tzv. film ve filmu. Melodrama o morálně odsouzené hrdince, která chce začít nový život, tvoří jednu linku, ta druhá sestává z příběhu dvou herců, kteří Sarah a Charlese hrají a během natáčení spolu prožijí románek.

Tvůrci v čele s Reiszem z problematicky adaptovatelné knihy stvořili zajímavý film. Z problému zdárně vybruslili a navíc do snímku přidali cosi navíc. Rovina, jejíž náplní je viktoriánská éra, přesto hraje prim. Tato historická linka je neustále zdůrazňována a vystupuje do popředí, čemuž dopomáhá i její výraznost a stylizace, mnohdy pak balancuje na hranici karikatury. Úvodní scéna, kdy hlavní hrdinka stojí zahalená a osamělá na molu, hledíc kamsi v dáli, se stává ikonickou. Obě roviny spojuje mnoho narážek, pozorný divák si tak najde další věc, která v jeho očích může snímek posunout ještě dále. Dále se roviny liší vizuálně, ale například i mluvou herců. Reisz se jako zdatný krasobruslař ukázal i na konci, když se zdařile vyrovnal i se dvěma knižními konci. Hlubší srovnání předlohy a filmu však nechme na teorii adaptace. Zde na to není prostor. Cílem bylo hlavně upozornit na zajímavého tvůrce českého původu a jeden zajímavý film, v němž excelují a zároveň se výborně doplňují Meryl Streep s Jeremy Ironsem.