RECENZE FILMU

V novém filmu nezávislého filmaře Darrena Aronofského, který díky tomuto projektu skoro přišel o svůj holý rozum i dosud neposkvrněnou pověst, herecký duet Jackman - Weisz putuje časem, snažíc objevit tajemství nesmrtelnosti. Po vypjatých událostech, které natáčení filmu předcházely, je Fontána konečně na světě. Zbývá si položit otázku: Stálo to všechno vůbec za to? Stálo.

Režisér Darren Aronofsky se rozhodl natočit film o lásce, smrtelnosti a hledaní elixíru věčného života, ve kterém měli původně herecky dominovat jména Brad Pitt a Cate Blanchett. Účast obou hvězd se zalíbila i šéfům studia Warner Bros., a tak Aronofskému bez problémů odklepli rozpočet ve výšce sedmdesáti milionů dolarů (a to překvapivě filmu, který vybočoval daleko za hranice klasické hollywoodské sci-fi.) Jenže Cate Blanchett otěhotněla a dva týdny před zazněním první klapky odstoupil i Brad Pitt. Prý kvůli neshodám na scénáři, ale zlé jazyky tvrdí, že ho přece jen více ovlivnil a přesvědčil tučný honorář za ztvárnění role Achillea ve velkovýpravné Tróji kultovního režiséra Wolfganga Petersena. Aronofsky automaticky s předními hvězdami ztratil i peníze a Fontána byla „odstavená“. Režisér upadl do hluboké deprese, vypařil se do Číny a přemýšlel, jak opět přivést projekt k životu. Uvědomil si, že ve své podstatě je stále tím utiskovaným nezávislým režisérem, a dokáže tedy točit laciné filmy (po finanční stránce samozřejmě - kvalitativní stránka jeho projektů vždy byla a je na nejvyšší možné úrovni, o čemž nás i škudlilskou hollywoodskou produkci již několikrát přesvědčil - viz velmi zdařilé snímky Pi či Rekviem za sen). Upravil tedy scénář, zavolal Hughovi Jackmanovi a nabídl mu hlavní trojroli. Jackman s nadšením úlohu přijal a byl to právě on, kdo přišel s nápadem obsadit do hlavní ženské role režisérovu manželku Rachel Weisz. Aronofsky měl dvě nové hvězdy, nový, méně nákladnější scénář a hlavně životní odhodlání znovu ho prosadit u Warnerů. Díky bohu se to po těžkých porodních bolestech podařilo a s o více než polovinu nižším rozpočtem se konečně mohlo začít natáčet.

Snímek začíná v temném středověku, kdy Španělové kolonizovali Ameriku. Někde v guatemalském pralese narazíme na hrstku hispánských dobyvatelů, které sem vyslala samotná královna Isabela, aby našli bájný strom života, a zachránili tak Španělsko před stále sílící inkvizicí. Vzápětí se však přenášíme do vzdálené budoucnosti, kde se potichu vesmírem plaví muž zachraňující umírající strom. A jako na povel se o slovo hlásí i současnost, která nám představí mladého doktora Toma Crea a jeho životní lásku, umírající Izzi. Zoufalý lékař bojuje s časem a snaží se objevit lék na manželčinu nemoc, zatímco Izzi se pomalu smiřuje se svým krutým osudem a přeje si, aby mohla svoje poslední dny strávit v manželově společnosti. Ten je však příliš posedlý její záchranou a cestu zpět do reality mu ukáže až Izzina kniha nesoucí výmluvný název Fontána.

Režisér si opět pohrává s vyprávěním tří navzájem prolínajících se příběhů, dává nesmírný důraz na nejednoznačnost, skáče mezi časovými liniemi. Opakuje scény, a prohlubuje tak už tak velkou sílu příběhu,a občas silně mate divácké ochozy přecházením postav jedné povídky do povídky jiné, než kde figurují. Avšak jak sebezmatenější se to může zdát, tak na plátně nám vzniká obraz něčeho geniálního a tak promyšleného, co už Hollywood velmi dlouho nezažil. Tři jasně dané povídky nám skrývají jeden citlivý milostný příběh, který prostě musí dojmout i absolutní lidské šutry. Ve Fontáně skutečně i absolutně obyčejné scény dokáží vehnat slzy do očí a některé vyčarují na vaší pokožce i pověstnou husí kůži. Nečekejte naservírování rozuzlení příběhu přímo pod nos, stejnak nakonec zjistíte, že není vůbec podstatné vědět, co je pouhé snění a co pro změnu realita - stačí se jen nechat unášet mistrovskými podobenstvími mlhovin až ke konci, který ve vás vzbudí nutkavou potřebu žít.

Digitální vyobrazení nekonečného vesmíru bylo v rámci šetření rozpočtem nahrazeno chemickými reakcemi podmořských mikroorganismů, což se v konečném důsledku projevilo velmi pozitivně. Třeba zhasínání a rozsvěcování hvězd takto dostává jakýsi živý rozměr a na plátně působí přímo hypnoticky. Těsný rozpočet se podepsal i na tváři a formě kosmické lodi, ve které žlutavým vesmírem putuje vzácná životadárná dřevina a její oddaný průvodce - ve výsledku se jedná totiž o velkou pozoruhodnou bublinu. Finančně odlehčené triky a studiové zobrazení exotických lokací působí natolik barevně a plasticky, až člověka skoro napadne, zda by vůbec něco podobného počítačové efekty dokázali.

Herci jsou skvostní, mistrní, famózní, až se v některých místech filmu skoro zdá, jako by vůbec nehráli, ale celý příběh za kamerou skutečně prožívali. Herecké emoce z plátna útočí přímo, což skvěle dotvářejí ponuré zlatavé barvy, do kterých je film též excelentně stylizovaný. A není to jen parádní barevná stránka filmu, která posouvá tento opus do nebeských výšin, ale i podle mého nádherná a emotivní hudba vzniknuvší pod skladatelskou taktovkou Clinta Mansella ve spolupráci se soubory Kronos Quartet a Mogwai. Vzniká tak to nejlepší od jednotlivých autorů a představuje se nám nesmírně povedená symfonická hudba s několika famózními tématy, které se vám zaryjí do paměti a nenechají vás v klidu. A tak je to v podstatě s celým filmem. Příběh umírající manželky jsme sice viděli snad tisíckrát, ale tentokrát jde o skutečně jedinečné umělecké dílo vyprávěné originálně a emocionálně. To je můj názor.

Filmoví kritici i diváci se v případě Fontány rozdělili na dva tábory - jedni ji považují za zárodek nové, senzační filmové éry a jsou pro ni absolutně nadšeni, jiní jen nechápavě kroutí hlavou nad filozofováním nad tak zřejmými věcmi a snímek s nadšením zavrhují. Jiný případ pohledu na tento film snad ani zaznamenat nejde, buď nadchne, či urazí. To je věc v tomto případě dvojstranného vkusu. Je velká škoda, že i přes útlý rozpočet se peníze jen velmi těžko vracejí, a to i přes nespornou kvalitu snímku. Předpokládal bych, že tímto faktem Darren začne filmová studia trochu odrazovat. Točit výborné filmy je jedna věc a točit filmy, co vám vynesou přinejmenším dvojnásobek původního rozpočtu, je věc druhá. Díky bohu se asi mýlím, a tak již za rok budeme mít další možnost přesvědčit se o umění pana Aronfského v jeho novém filmovém dramatu tentokráte v produkci Universalu.

Celý film se točí kolem smrti. Nehovoří se zde o ní však jako o zlém a nechtěném konci, naopak: prostřednictvím půvabné mladé Izzi nám představují umírání jako osvobozující a přirozenou součást života. Tom brzy pochopí, že kniha, kterou mu Izzi darovala, je klíčem k její vyrovnanosti a statečnosti. Toto jedno z hlavních témat je dalším novým zobrazováním a chápáním smrti jako takové ve světě filmu. Tajemství nesmrtelnosti se neskrývá ani ve vzácných rostlinách ani v moderní medicíně, ale někde hluboko v našem nitru, což je další výrazné poselství tohoto nového daru z filmových nebes. Buďme tedy odvážní a nebojme se dost netradiční a krásné filmové odysey, kterou nám mistr Aronofsky připravil a naservíroval. Kdo ví? Třeba je to všechno pouze a jenom o lásce...