RECENZE FILMU

Robert Zemeckis si vybudoval kariéru na zábavných filmech jako série Návrat do budoucnosti, potvrdil ji slzopudným kýčařením ve Forrestu Gumpovi či Trosečníkovi a bezvýhradně zabil přesunem k CGI technologii. Dlouho to tvrdošíjně nechtěl připustit, studio Disney ale nakonec dilema setrvačnosti vyřešilo za něj, když ho z animátorské divize ImageMovers jednoduše vyrazilo, protože čeho bylo moc, toho bylo příliš. Robert byl tedy částečně proti své vůli donucen pokusit se o comeback v tom zatím nejvíce fotorealistickém médiu - hraném filmu.

Bylo však od nás naivní, když jsme čekali, že natočí když už ne něco skvělého a zábavného jako před třiceti lety, tak alespoň velmi snesitelného a pro masy oblbujícího jako před patnácti.
Let začíná scénou, v níž se zcela nahá žena prochází po pokoji a obléká se, zatímco Denzel Washington leží s kocovinou na posteli a zjišťuje, co se vlastně děje. Říkáme si, že tohle bude asi trochu jiný Zemeckis, když hrdina pije, fetuje a režisér nemá problém zobrazit úplnou nahotu. Velmi brzy se ale vyjasní, že to byla leda prvoplánová snaha šokovat, asi jako kdybych sem teď napsal kapitálkami PÍČA a doufal, že ve vašich očích budu do konce recenze nehorázně cool, ať dál uvedu cokoliv.
Zbytek je totiž typicky přeslazená, mělká a nechutně ulepená záležitost připomínající to špatné na Forrestu Gumpovi, aniž by se ale dostavoval dobře známý omamující pocit, vnucující touhu odpouštět a nechat se tou volovinou obelhat.

Příběh alkoholického, feťáckého pilota, který hrdinně přistál s polorozpadlým letadlem a zachránil skoro 100 životů, přesto se musí zodpovídat z toho, že mu bylo v nemocnici naměřeno slušných pár promile a zjištěn kokain v krvi, se zprvu skutečně jeví nadějně. S jen pár obměnami se jistě mohl stát prvotřídním dramatem. Nakonec se ale mění jen ve vyprázdněnou moralitku s koncem, po němž chcete scenáristu profackovat a vykázat z Hollywoodu.
To, co nabízí, už je totiž přespříliš i na americké melodrama. Ne že by překvapovala Zemeckisova neschopnost navodit intenzivnější zážitek, kdy bychom si mohli říct "jó, takhle to v životě chodí", to nebyla jeho silná stránky nikdy. Vždy vyprávěl příběhy neskrytě filmové, nazdobené, zkratkovité a my si nevěrohodnost toho uvědomovali. Na něčem takovém není nic špatného. Let má však ze všech Zemeckisových projektů nejblíž k "realistickému dramatu" (vlastně je jediným jeho filmem, který tak lze vnímat), proto všechny ty načančané, povrchní emoce začínají velmi vadit.

Najednou si chtě nechtě všímáme, jak nefunkčně působí Zemeckisovy růžové brýle nasazované i v tu nejméně vhodnou chvíli. V případě Letu totiž není co zlehčovat a odstup od tvrdších a méně příjemných situací vyvolává leda nezúčastněnost a pocit nepříjemné umělosti. U Gumpa a Trosečníka šlo pustit nasládlou hudbu a čekat slzičky, takže divák měl pocit, že tu jsou přítomné silné emoce (ačkoliv ve skutečnosti nebyly), tohle pochopitelné odvádění pozornosti ale Let rozhodně neumožňuje ze své podstaty.
Vždy, když dřív Zemeckis ustupoval od obsahu směrem k humoru, akci či herecké exhibici, proto nyní jen tápe. (Zoufale zbytečná a nevhodná postava Johna Goodmana.) V podstatě před nás předkládá drama bez dramatických situací, kde psychologický souboj hrdiny sama se sebou vypadá kvůli své tezovitosti a plytkosti jako povrchní fraška. Kdyby "vypadá", ona to je povrchní fraška!

Kvitovat snad můžu, že se Zemeckis pokusil o něco jiného než dřív. Snaha se cení. Ať už proto, že chtěl, nebo protože se bál soupeřit s vlastními úspěchy. Bohužel se ukazuje, že jeho režijní přístup už se k ničemu jinému než "velkým americkým melodramatům" nehodí a ve chvíli, kdy se ujímá syrovějšího a osobnějšího dramatu, nás čeká jen značná deziluze.
Let skončil jako veskrze nudný film. Nejen v porovnání se starší Zemeckisovou tvorbou, to by bylo ještě žalostnější. Ať si totiž o tomto americkém filmaři myslíte cokoliv, rutinní a zcela zaměnitelná práce je urážka ještě o kousek větší. Zároveň zcela na místě.