GOLDIE FILM

Slovem "kult" často plýtváme na vše, čeho si všimlo o něco víc lidí než obvykle. Máloco však jeho definici splňuje lépe než podvraťácký kousek Davida Finchra Klub rváčů. Nejde tu jen o film, jde o celou životní filosofii propagovanou už od dob knižní předlohy, která je pro mnohé tolik lákavá, zábavná a přitom nepostrádající i jistou hloubku a naléhavost.

Tím vším najednou zvládá být i film. Nemá z něj sice smysl dělat bibli revolty, jde stále o mainstreamový a divácky velmi vděčný thriller, David Fincher je ale moc precizním režisérem na to, abychom něco podobného mohli vnímat jako nedostatek.
Fincherovi se přezdívá "nový Kubrick". Nehledejme nyní pochybné podobnosti, místo toho rovnou poukažme na nejzásadnější rozdíl: Kubrick neměl potřebu myslet na diváka. Sice si přál být uznávaným filmařem, ale nenacházel v sobě ochotu ustupovat své vizi - jeho dílo proto nemusí být každým pochopeno a (d)oceněno. Fincher naopak s oslovováním publika nikdy neměl problém - přestože bychom v jeho kariéře několik méně uctívaných kousků našli, stále jde o filmaře, který se nebojí své nemalé schopnosti stavět na odiv a nechat se označovat za génia.
U jiného by to mohlo působit otravně (na mě třeba u Nolana), jenže u Davida nemám pocit, že by se naparoval. On prostě jede!

Právě zběsilou jízdou je i Klub rváčů. Snímek s dravým tempem o životní frustraci, návratu ke zvířecím pudům a nekompromisnímu boji proti Systému.
Na Fincherovi ale obdivuji mimo jiné i to, jak lehce dokáže působit, aniž by mohla být řeč o zlehčování a zjednodušování. Znalci předlohy s tím třeba budou nesouhlasit (Panahniuk sám byl však s výsledkem včetně změn oproti knize velmi spokojený), ale opravdu si myslím, že David předvádí ostrý příběh tak, že se o něj sice nejde pořezat, ne však proto, že by byly hrany zakrývány. Jen se s nimi manipuluje s takovou jistotou, že nehrozí nebezpečí.
Opět, lze to vnímat z jistého úhlu pohledu jako zeslabení díla, jež tak nemůže působit intenzivně nebo snad naléhavě nepříjemně, já jsem nicméně přesvědčen, že to není problém, stejně jako že to odpovídá Fincherovu záměru. Který bychom měli respektovat, když plně funguje. A on funguje!
Nazývat Klub rváčů Mechanickým pomerančem pro devadesátá léta podle mě na každý pád odvádí očekávání diváků někam jinam a neměla by se mu přikládat moc velká váha.

Musíme si uvědomit, že David Fincher začínal jako režisér reklam a klipů. Možná to působí paradoxně, dnes je takový životopis předzvěstí pohromy, zatímco před nějakými patnácti lety byla klipová stylizace tak hrozně moc cool.
Veškerá energie proto plyne z dravého tempa a audiovizuálního zpracování každé vteřiny. Jistě, myšlenky jsou zajímavé, kdyby ale byly zobrazeny jinak, skoro se nabízí "jakkoliv" jinak, nemohly by v rámci mainstreamu fungovat.
V tomto směru není radno Finchera podceňovat. Audiovizuální hrátky nikdy nevyužívá samoúčelně, vždy jimi zdůrazňuje obsah a směřuje jimi pozornost k ději.
Pro docílení toho je ochotný vynaložit jakékoliv prostředky. Plánovaný rozpočet překročil už revoluční úvodní jízdou z mozkového centra strachu, jež ho vyšla na necelý milion. Pro navýšení rozpočtu se pak musel vzdát práva "posledního střihu" ve prospěch produkce, což na rozdíl od tolika jiných filmů naštěstí nemělo likvidační dopad.

Fincherova původní vize tříhodinového kusu prakticky nedoprovázeného hudbou se tedy poněkud transformovala, zřejmě to ale nakonec výsledku jedině prospělo. Vznikl rychlý a působivý film, který veskrze zábavnou formou komentuje několik poměrně závažných prvků moderní doby.
Dnes již přední americký režisér měl navíc štěstí na spolupracovníky od Pitta, Nortona a Bonhamové Cartervové po kameramana Jeffa Cronenwetha. Klub rváčů zkrátka patří mezi projekty, kde se sešli výhradně schopní lidé a poznáte to z každé vteřiny.
Kdybych už měl snímek ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči přirovnat, řekl bych, že je jeho ekvivalentem "pro masy". A nemyslím to nijak špatně, protože jde nepochybně o jednu z největších pecek přelomu století.