GOLDIE FILM

Září uteklo jako voda a před námi je poslední film s poněkud nestandardní stopáží. Samozřejmě jsme se nemohli věnovat všem dílům, která by si to zasloužila, ale i tak jsme vám snad přinesli pestrou mozaiku filmových tipů. Začali jsme němou érou a zásadním americkým snímkem Zrození národa, který dodnes ohromuje svou velkolepostí a který v minulosti ovlivnil spoustu významných tvůrců. Pokračování patřilo Kobajašiho Lidskému údělu, jehož prostřednictvím máme šanci skrze život Kajiho poznat Japonsko v průběhu druhé světové války a krátce po ní jako nikde jinde. Pak jsme se zaměřili na historickou epickou fresku Ben Hur a před týdnem na Branaghova Hamleta. Putování zakončíme spolu se švédským režisérem Ingmarem Bergmanem. Tato persona světové kinematografie natočila spoustu nezapomenutelných a uznávaných filmů, Fanny a Alexandr, rodinná freska odehrávající se na počátku 20. století, je jedním z nich.

Ingmaru Bergmanovi na kfilmu.net dosud patřila jen jedna goldie, dle libosti si můžete připomenout jeho Scény z manželského života. Fanny a Alexandr však pochází z jiné tvůrčí etapy režiséra. Snímek natočil na sklonku své kariéry, a to v roce 1982. A než došel do tohoto bodu, prošel si několika životními obdobími. Točit začal v polovině 40. let po mnohých divadelních zkušenostech. Ostatně divadla se nikdy nevzdal. Stalo se z něj také jedno ze stěžejních a opakovaných témat jeho filmů. Fanny a Alexandr není výjimkou, i zde hraje divadlo, které představuje ostrůvek zábavy, pohody a imaginace, důležitou roli. Vrchol Bergman prožil v 60. letech. To světlo světa spatřují jeho dvě trilogie. Po těchto úspěších přichází útlum, musí dokonce financovat některé projekty z vlastní kapsy. Koprodukční filmy nejsou příliš zdárné. Až Fanny a Alexandr, Bergmanův poslední snímek určený pro kinosály, mu opět navrací ztracený lesk. Fanny a Alexandr se stává kasovním trhákem a kromě diváků si jej oblíbili také kritici. Posléze točí Bergman jen televizní filmy. Fanny a Alexandra proto můžeme považovat za hezkou tečku za Bergmanovou hlavní kariérou. V tomto snímku se navíc skloubila témata, která jej provázela po celý život. Rozsáhlá rodinná freska si tak jistě zaslouží divákovu pozornost.

Bergman během své kariéry střídal několik žánrů a všechny zvládal s přehledem. Proto mu ani jejich kombinace ve Fanny a Alexandrovi nedělala žádný problém. Tuto rodinnou kroniku pojal po svém. Nechybí v ní dětská hravost a fantazie, takže není od věci uvažovat o pohádce. Snímek má také silné autobiografické rysy, což je ostatně dalším ze znamení Bergmanova díla. Čerpá v něm z vlastních zkušeností, mísí zážitky z dětství, partnerství, také postava krutého otce, v tomto případě jím je otec nevlastní, vychází z Bergmanova nitra. Zážitky a situace však pro potřeby filmu modifikuje. Některé utlumuje a podává je tak, aby působily veseleji, některé naopak zveličuje. Fanny a Alexandr má i tragický podtext a nemá daleko k dramatu. A rovněž jej lze považovat za svědka doby, konkrétně pak přelomu 19. a 20. století. Děj se odehrává ve švédském provinčním městečku a film v něm zakonzervoval tehdejší nálady, názory i praktiky.

Fanny a Alexandr vypráví příběh dvou malých sourozenců. Tmavovlasého chlapce Alexandra a jeho mladší sestry, která vypadá jako učiněný anděl, Fanny. Žijí si náramně. Pocházejí z bohatší aristokratické a milující rodiny. Jejich rodiče se dají považovat za ideální a především otec je velice láskyplný. Děti k němu jako k divadelníkovi, který tak nikdy neztratil duši malého kluka s bohatou fantazií, vzhlížejí. Snímek začíná oslavou Vánoc. Sjíždí se široké příbuzenstvo, všude je veselo, všechno je krásné. Rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli být vyrváni z takto vytyčených mantinelů poklidu. Děti pobíhají domem, jsou natěšené a plné elánu. Jenže pak osud zamíchá jejich životy více než krutě. Milovaný tatínek umírá a matka si za manžela bere upjatého a pedantského biskupa Vergeruse. Sama není úplně šťastná, avšak děti doslova trpí. Malý Alexandr je se svou sestrou najednou vytržen ze světa her a pohody. Jak se se svými životy směřujícími do záhuby vyrovnají? A my jako poučení diváci navíc víme, kolik krutosti jim ještě 20. století se svými válečnými konflikty může přinést…

Bergman ve filmu docílil košatosti a kontrastů. Tím největším je rozdíl ve způsobu života dvou rodin. Ekdahlovi si jej užívají plnými doušky, kdežto biskup Vergerus je naopak asketický a krutý. Kontrastu dociluje i formálními prostředky. Zpočátku se noříme v rudých a hnědých odstínech, sledujeme honosné sídlo, kostýmy a následně střih. Ocitáme se v moři šedi, naším společníkem je každodenní nuda a nemilosrdnost. Fanny a Alexandr je dílo rozsáhlé a výrazné, proto se stává oblíbeným terčem parodie, ale i nápodoby. Často subjektivní kamera ještě více zdůrazňuje fantazii, která je jádrem filmu. Tato freska, jak již bylo řečeno, čerpá z režisérovy vlastní zkušenosti. Prolínají se zde jeho oblíbená témata. Vidíme smrt, rození, sexualitu a vztahové propletence, také násilí i spásu. Dětská fantazie se prolíná s láskou k divadlu, nechybí ani náboženská tematika. Toto všechno v jednom celku. A takovým celkem je i sám život. Vždyť sám Bergman o Fanny a Alexandrovi prohlásil, že je to jeho milostné vyznání životu.

Jeden z největších švédských filmů přišel jako blesk z čistého nebe. Vitálně natočený snímek přese všechnu zobrazovanou krutost působí jaksi snově a utěšeně. Scénář si napsal Bergman sám. A jako by Fanny a Alexandra pojal jako rozloučení. Shromáždil zde zásadní herce i tvůrce tehdejší doby, dokonce povolal i několik svých skutečných příbuzných. A všem pak ukázal, jaký život skutečně je.