GOLDIE FILM

Dokument je spíš než žánr celé další odvětví kinematografie se svými vlastními styly a přístupy. I přesto, že jsme již v našem skromném stroji času probrali šest kusů, stále máme spoustu restů. Jedním z nich je mystifikační dokument. A kdo jiný by ho měl zastupovat než skvost Osona Wellese F jako falzifikát?

Začněme poněkud zeširoka, protože na pochopení díla Orsona Wellese přece jen potřebujeme trochu toho kontextu. Jeho kariéra a vůbec celý život by totiž vydaly na televizní seriál o mnoha, mnoha řadách. Tento zcela zásadní filmař, každý filmový teoretik by ho jistě zařadil do desítky nejdůležitějších režisérů historie, se za života nesetkal s pochopením a uznáním, které si zasloužil. Po několika desetiletích si sice mohl vychutnat aplaus za Občana Kanea, přesto se z raných bojů o uměleckou svobodu nikdy nevzpamatoval a většinu svých projektů se mu nikdy nepodařilo dokončit, nebo mu byly sebrány a přetvořeny podle vůle studia. Velcí producenti ho pro jeho nesmlouvavost doslova nenáviděli a shánět peníze na natáčení svých děl musel obezitou a alkoholismem postižený Welles přijímáním druhořadých rolí v béčkových filmech a reklamách.
V polovině sedmdesátých let už Orson věděl, že úspěšný filmař sbírající ocenění z něj nikdy nebude. Jako člověk od mládí považovaný za génia, podivína a despotu, který ale upadl v obecnou nelibost, snášel svůj osud s (trochu arogantním) přesvědčením, že tvoří pro další generace, které ho již dokáží ocenit. Měl pravdu.

Jedním z jeho za života odmítnutých, po smrti adorovaných děl je právě dokument F for Fake, ke kterému se Welles uchýlil, když bylo zpochybňováno jeho spoluautorství scénáře Občana Kanea.
Snímek vypráví především o pověstném plagiátorovi uměleckých děl Elmyrovi de Hory, jehož Picassové a Rembrantové, podle "mistrových" vlastních slov, okupovali a stále okupují nejpřednější světové galerie.
Dostane se i na tenkrát stále živého a před veřejností se schovávajícího Howarda Hughese (o jeho životě vypráví známý oscarový snímek Letec) a spisovatele Clifforda Irvinga, jenž sepsal Hughesovy i Elmyrovy životopisy, z nichž ale ten Hughesův byl vycucaný z prstu (o těchto událostech zase pojednává Skandál).
Welles se polomystifikační cestou snaží přijít na to, jestli padělky automaticky ztrácí možnost být nazývány "uměním", nebo mají hodnotu stejnou jako díla velkých malířů/pravda. Vždyť jediný rozdíl je, že pod jeden obraz se autor podepsal vlastním jménem, pod druhý jménem někoho jiného. Nebo ne?

Welles ale zachází mnohem dál, zkoumá i egoismus Elmyra a Irvinga, rozhodně je nepovažuje za kladné hrdiny. A nakonec přispěchá na pomoc i Orsovova družka a múza Oja, aby divákovi zamotala hlavu.
"Neposlušné dítě Hollywoodu" Welles na začátku slibuje, že následující hodinu nám nebude lhát. Svůj slib splní velmi vychytrale, že se mu na konci podaří vykouzlit úsměv na našich tvářích. Sám se totiž dopustí několika úskoků a podvodů na nás, které ale naštěstí nedělají film nepřehledným, pouze ho ozvláštňují a dodávají onu mystifikační linku.
Nebyl by to ostatně Orson Welles, aby nebyla jeho práce na nejvyšší úrovni. Jeho nápaditá režie si v ničem nezadá s hranou tvorbou a jeho osobě, provázející nás dějem a vyprávějící svým autoritativním a přitom přátelským hlasem o mnoha zdánlivě nesouvisejících tématech, se daří snímek vynikajícím způsobem gradovat.
Sledovat F for Fake se i proto v lecčem podobá spíš sledování klasického hraného filmu než životopisného dokumentu nebo dokumentární eseje.

Nezačneme mít pocit, že teď nás jen někdo poučuje, že aktuální scéna pouze sděluje fakta. Vše funguje jako chytře vyprávěný příběh, z nějž si myšlenky teprve musíme "vyndat".
Jde bezpochyby o dílo nadčasové, nezvyklé a dodnes originální. I proto se Welles setkal s pochopením spíše v progresivněji smýšlející Evropě (obzvlášť ve Francii) než v Americe. Ale na to byl ostatně zvyklý. Většina jeho filmů (a většina zásadních filmů obecně) musela doufat, že si jich všimnou evropští kritici.
F for Fake zůstává jedním z jeho nejméně známých děl, protože jeho zařazení mezi dokumenty zřejmě sráží diváckou atraktivitu i pro jinak věrné režisérovi fanoušky. Velká škoda, protože snímek je stejně zajímavý, zábavný a jedinečný, jak jsme zvyklí u Wellesovy hrané tvorby. A to rozhodně není mystifikace.