RECENZE FILMU

Umělec jménem Banksy je taková moderní rána z čistého nebe. Nebo jí je alespoň pro nás, kteří se o výtvarné umění zajímáme ne-zas-tak-moc. Streetartový fantom si velmi efektivně vydobyl pověst "někoho, koho musíte znát, pokud nechcete být za naprostého kulturního ignoranta". A to vlastně jen proto, že na ulicích maluje graffiti, ta graffiti jsou opravdu moc pěkná a obsahují kritiku války nebo společnosti, proto musí být jejich autor chytrým člověkem. Abych nezapomněl, jeho působivá image "nebýt viděn" je navíc sakra "cool". To zní možná posměšně, jenže on se tomu tak trochu vysmívá i Banksy sám – právě ve svém novém dokumentu.

V první řadě musím ocenit, že ze své pověsti umí Banksy těžit a naplno ji "prodat". Kdyby byl filmovou postavou, nařkl bych ho ze stereotypu, lacinosti, pozérství. Ale skutečnost, že v reálném světě existuje někdo takový, jehož jméno zná každý, jehož umění obdivují tisíce, ale jehož tvář nikdo nespatřil, ta je prostě zajímavá.
Když oznámil, že "o sobě" natočí dokument, musel už o něm slyšet opravdu každý, kdo má internet a televizi. Já měl tak trochu pocit, že další stavění pomníku anonymního borce sebou samým bych nemusel snést a nějaké vysvětlování významu jeho děl (vlastně veskrze jednoduchých, jež se "pouze" strefují do černého) by mě spíš iritovalo. Pokud se mi na Banksyho umění něco líbí, je to právě jeho naprosto působivá jednoduchost, která prvoplánově říká, co říct chce, na nic si nehraje a vlastně funguje „jak leží a běží“. Nějak to rozebírat mi přijde zbytečné. Sám Banksy dost možná podobný názor sdílí, protože tento dokument vlastně není o něm. A ve své podstatě nakonec není ani o umění (pokud nebudete chtít).

Je o lidech. Skrze příběh Thierryho Guettara, francouzského přistěhovalce, jenž měl zajímavý koníček - všechno natáčet - až se z něj stal... řekněme někdo úplně jiný (a přitom stejný), je totiž úžasným zrcadlem celé společnosti, nejen umění (opakuji: pokud budete chtít). Nebudu prozrazovat "děj", v podstatě už tak jsem prozradil moc, a vy si o něm nic nehledejte, protože málokdy jsem byl u dokumentu tolik překvapen vývojem událostí (nevím, jestli jde o v uměleckých kruzích známé milníky, ale já o nich opravdu neslyšel).
Nevím ani, nakolik je tento snímek dokumentárně reálný a nakolik "naaranžovaný", ale že nejde o přesný popis událostí, musí být asi jasné. Na to je výsledek až moc poutavý, doslovný a fungující. A nevím, proč by mi to mělo vadit (pořád lepší než takový Moore nebo Charles, co teprve Gore). Kam až se totiž Banksy dostane, co vše stihne říct a jak moc nás donutí se zamyslet, můžu jen obdivovat. Účel tu tedy světí naprosto jakékoli prostředky.

Musím upozornit na paradox, který mi chvíli vrtal hlavou. Sám Banksy je očividně velký egoista, nebo se tak alespoň tváří. Není mu ani trochu "blbý" pustit kvůli svojí přítomnosti chorály, aby svou božskost a velikost ještě víc potvrdil. Je víc než jen člověk - je to Banksy! Sedí si na té své židličce... s tou svojí kapuckou.. a prostě je víc! Dalo by se říct, že on sám, jenž se vůči vyznění fimu vymezuje (dřív jsem říkal, že umění může dělat každý - dnes už ne), je v podstatě stejným produktem "rychle a násilně vybudované pověsti" jako jeho terč. Bez ní by se z něj nestal ani o píď známější umělec, než jsou jeho ve filmu přítomní (jistě také nadaní) kolegové, o nichž ale já v živote neuslyším. Pod heslem "kážu vodu, sám jsem cool" vlastně vyvrací vše, co říká. Co film sděluje by mohlo platit na něj, stejně jako na chudáka frantíka, kdyby byl jen trochu jinak sestříhám.

Teď to vypadá, že Exit nemůžu začít chválit: opak je ale pravdou. Je totiž dost možné, myslím, že dokonce pravděpodobné, že sám Banksy si onen rozpor moc dobře uvědomuje. Nebo taky ne, ale nevadí. Proto je to ostatně tak povedený film; protože ho lze pitvat, rozebírat, hádat se o něm a vykládat ho do nekonečna a s kýmkoli. Co je čí záměr, co tím chce Banksy říct, kdo je tady umělec a kdo si hraje s barvičkami... Na jeho protagonisty se lze podívat z tolika úhlů, že na ně pěkně dlouho nepřestaneme myslet.
Témat je tu opravdu hodně, přesto se rozhodně nejedná o nějaký pseudofilozofický kus nesrozumitelného celuloidu, ale docela jednoduchý tah na diváka. Banksyho filmový a vypravěčský um proto stojí na stejných základech jako jeho výtvarné umění - není složité, jen uhodilo hřebíček na hlavičku. Jeho hloubka vyplývá spíš z toho, co si do něj promítneme sami ze sebe. A to je něco velmi výjimečného. Zastánci literatury vždy tvrdí, že film diváka svazuje a omezuje v rozletu fantazie, kterou mu nabízí psané slovo. Že mu jen říká, co si má myslet. Exit Through the Gift Shop je ovšem přesně takovým snímkem, po kterém máte o čem přemýšlet, protože si nějaké otázky v první řadě sami položíte (a ne vždy jsou řečeny ve filmu, s některými z nich nemusel Banksy ani počítat). Čím déle po zhlédnutí jste, tím spíše mizí konkrétní osoby a podrobnosti, ale zhmotňuje se váš názor.

Je to taková prázdná zeď s připraveným sprejem, na kterou si promítneme obsah naší hlavy. Méně stylově řečeno kus modelíny, z níž sami uhněteme, na co nám jen síly stačí. Jsme tak trochu stavěni do polohy návštěvníků Guetterovy výstavy, kteří jsou přesvědčení o tom, že právě zasvěceně kritizují velkolepé umělecké dílo, přitom se dívají na warholovsky stylizovanou hlavu pana Spocka s parukou Marylin Monroe. Jediný rozdíl je, a právě ten musíme ocenit, že Banksy má schopnost stejný proud myšlenek vyvolat něčím o hodně jednodušším, rád bych řekl upřímnějším (i když to je samozřejmě možná iluze) a srozumitelnějším.