GOLDIE FILM

Dnes přijde konečně řada na dalšího v naší retro sekci doposud opomíjeného filmaře. Kanadský režisér David Cronenberg však na přetřes dřív nebo později přijít musel, protože představuje jednoho z nejvlivnějších "kultovních" režiséru v pravém slova smyslu. Titul "kultovní" a jeho odvozeniny jsme se možná naučili zjednodušeně používat pro velmi populární filmy, knihy, hudebníky, spisovatele a další umělce, jeho pravý význam ale spočívá v tom, že se skupina lidí srotí okolo díla pro jiné nesrozumitelného a jeho "uctíváním" tvoří uzavřenou komunitu.

Proto filmy Davida Cronenberga na různých databázích a serverech průměrujících přijetí málokdy dosahují závratně vysokých hodnocení. Nemohou a nechtějí oslovovat masy, vlastně se dá říct, že pokud se překvapivě vysoko vyšplhají, je to pro fanoušky režiséra špatné znamení, protože očividně udělal něco "špatně".
EXistenZ patří mezi Cronenbergovy nejznámější filmy, což bychom měli připsat atraktivnímu námětu, a hodnocení dosahuje průměrného. Vzhledem k zmíněnému posunu mi ale nedělá problém tvrdit, že jde o film špičkový ve všech ohledech, který stojí za to vidět. Protože pokud vás chytne, chytne vás pořádně.
Vlastně představuje poslední počin "starého" Davida, protože svými dalšími kusy už se nevyzpytatelný a dodnes aktuální režisér posunul maličko jinam.

Že filmy vystihují svou dobu stejně jako další druhy umění, dokazuje fakt, že eXistenZ vzniklo ve stejný rok jako Matrix, přičemž oba reagují na podobné trendy moderní doby a všímají si podobných deformací reality.
Zatímco Matrix ale virtuálními hrátkami primárně baví, ambice eXistenZ sahají o kousek výš.
Sledujeme vývojářku revoluční hry Jennifer Leigh (Allegra Geller), jež s pomocí řadového člena ochranky Teda Pikula (Jude Law) prchá před atentátníky. Ti se odmítají smířit s faktem, že biotechnologické konzole napojované přímo do vaší páteře přetínají hranice reality a dnešní společnost se tak dobrovolně vzdává pevné půdy pod nohama.
Jennifer se také stará o konzoli, v níž skrývá jediný prototyp své nové hry - aby se přesvědčila, jestli nezdařený pokus o atentát konzole přežila (což je zcela správný výraz, protože konzole jsou vlastně živými tvory), musí hru spolu s Pikulem sama hrát.

Jako diváci se ztotožňujeme především právě s Pikulem, kterému musí být (stejně jako nám) neustále vše vysvětlováno. Přesto však ani o jedné z postav mnoho nevíme a jak se oba protagonisté propadají do dalších úrovní hry, brzy nám dochází, že naše snahy zorientovat se v jejich motivacích i všeobecném dění budou nakonec zbytečné a vše povede k zvratu potvrzujícímu surrealitu příběhu. Pochopíme tedy zhruba, kam se snímek ubírá, pozorovat však onu cestu rozhodně není zbytečné.
Cronenberg se ve své tvorbě již mnohokrát věnoval prolínání realit. V osmdesátých letech snímky jako Videodrome reagoval na vliv videa či televize na naše vnímání světa. Ke konci devadesátých let mu tedy nedělalo problém pochopit, že rozběhnutá éra stále realističtějších počítačových her i nezadržitelně se blížící nadvláda internetu "jeho" motivy ještě zvýrazní.
EXistenZ posouvá strach ze ztráty povědomí o organickém (přírodním) a technickém (umělém) původu věcí na další úroveň. Rovnou říká, že ve virtuálním světě tento původ nehraje roli. Pokud hrajete eXistenZ, pídit se po podstatě ztrácí smysl a ničí požitek ze hry.
Zbraně nebo rovnou herní konzole tu jsou navíc živočišnější a organičtější než uměle reagující "lidské" NPC figury. Cronenberg vlastně zobrazuje vítězství konzumu nad lidmi - věci působí živěji než jejich tvůrci.

V eXistenZ zdánlivě ustupuje pudová a sexuální podstata režisérovy tvorby. Jednoduše proto, že oboje ztrácí ve virtuální hře opodstatnění. Umělé bioporty jako by představovaly novou erotogenní oblast, z obyčejného sexu se stává jen "výplň ve hře". Spoléhat se na lidské pudy pak nemá smysl, jsou nahrazeny předpřipravenými řádkami textu, které postavy musejí říct ať chtějí, nebo ne.
Stejně jako je zvířecí podstata propůjčena technologii, postavám se naopak upírá. Nemusejí zpracovávat informace, nemusejí činit rozhodnutí: od toho mají přece hru. Vždy, když Pikul na tento rozpor poukáže, mu zkušená Jennifer jen odsekne: "Nikdy se tomu nebraň, prostě si to užívej."
Cronenberg tedy zobrazuje vizi světa, v němž výtvory převzaly vládu nad svými stvořiteli. Ne ale explicitně jako v Matrixu, kde stroje zotročily lidstvo. Jeho metafora je mnohem komplikovanější, dalo by se říct i platnější na naši dobu.
Vše je zakončeno chytrým twistem, který se nahlas přihlašuje k tomu, že celou dobu šlo o kritiku a metaforu. Doposud potlačované podvědomí a pudy se nakonec potvrdí jako určující motivy. Vše do všeho zapadne a při dalším zhlédnutí se jen potvrdí, jak to vše celou dobu dávalo smysl.