GOLDIE FILM

Je načase splatit další dluhy vůči kinematografii. K tomu nám už dvakrát posloužily speciální tematické měsíce. Červenec se nesl ve znamení asijských filmů a nedávný říjen jsme věnovali režisérkám. Kfilmu.net je český filmový web, je proto trestuhodné, že právě české (československé potažmo slovenské) snímky zatím dostaly tak málo prostoru. V měsíci lednu se tudíž můžete těšit na pětici filmů natočených v naší kotlině. Samozřejmě nemůžeme postihnout všechny kvalitní snímky, které stojí za zhlédnutí, ale pokusíme se prvním nástřelem vás čtenáře alespoň navnadit. Klíč výběru je jednoduchý. Uplynulých sto a více let filmu jsme si rozdělili do přibližně stejných časových úseků. Z každé doby vám představíme jednoho zástupce. Postupovat budeme chronologicky, dnešní goldie tedy bude patřit reprezentantu němého filmu. Zvolila jsem Gustava Machatého a jeho známý Erotikon, který někteří dodnes považují za skandální dílo. Jistě, v době svého uvedení nebylo ve filmu všechno úplně košer, ale tak horké to s Erotikonem přece jenom není...

Na začátku 20. století měli Němci svůj expresionismus, Francouzi impresionismus, Američani Griffithe, dobře se vedlo severskému či italskému filmovému průmyslu a prosazovat se začali také sovětští montážníci. Situace v české kinematografii však v počátcích nebyla úplně růžová. Náš film zůstal za světovými trendy dalece opožděn, rovnal se spíše pouťové zábavě než promyšlenému uměleckému dílu. Režiséři byli na žalostné úrovni. Buď jim chyběl talent, nebo znalost řemesla, nejčastěji ale obojí. Pak nemohlo vzniknout nic jiného než filmový paskvil. Jen výjimečně probleskl výrazný a kvalitní snímek, jen výjimečně se objevil režisér, který oplýval nejen talentem, ale i citem pro filmařinu. Mezi takové by se dali zařadit zhruba tito tři: Martin Frič, Karel Anton a v neposlední řadě právě Gustav Machatý, jeden z mála režisérů, jenž snese srovnání i se světem. Ano, ani Machatého filmy nejsou všechny skvělé, ovšem Erotikon se může pyšnit kvalitami, jež zaručily, že tento snímek dodnes není zapomenut. Ba naopak.

Gustav Machatý byl známým hercem, scenáristou i režisérem a vůbec výraznou postavou české kinematografie. Debutoval už v osmnácti letech, a to krátkometrážním snímkem Teddy by kouřil. Erotikon z roku 1929 je Machatého třetím celovečerním filmem. Po nepovedeném Švejkovi v civilu to byl právě Erotikon, který vznikl pod křídly Machatého vlastní společnosti Geem-Film, jenž zaznamenal úspěch a Machatého definitivně umístil na piedestal. Tento němý snímek měl mimořádný ohlas především v zahraničí, při příležitosti úspěchu dalšího Machatého kusu, tentokráte Extase, se dočkal i ozvučení hudbou. Přese všechno ale Erotikon provázely cenzurní zásahy a z výsledného filmu muselo být vystřiženo spoustu scén. To ale nemění nic na tom, že předpremiéra pro elitu, jež se odehrála v duchu premiér v největších evropských městech, byla úspěšná. Opravdové premiéře tak nestálo nic v cestě...

Machatý už dříve využil ruskou literaturu, ze které si půjčil námět pro svůj film. Nejprve tak učinil u Kreutzerovy sonáty, to se inspiroval u Tolstého. V případě Erotikonu našel vhodnou předlohu v Puškinově povídce Staniční dozorce. Se scénářem Machatému pomohl český spisovatel Vítězslav Nezval. Podobné praktiky byly tehdy běžné a filmové adaptace ve spolupráci se spisovateli vznikaly jak na běžícím páse. Pod kamerou je podepsán Václav Vích, jeden z těch, kteří v oné době dominovali, protože měli své kvality. Však Erotikon stojí mimo jiné i na výtvarné stránce obrazů. Tomu dopomohl i filmový architekt Alexander Hackenschmied, jenž má na vyznění filmu rovněž lví podíl. A ještě další praktiku v té době častou Erotikon využil. Herecké obsazení se skládá ze zahraničních hvězd. Kromě našeho Theodora Pištěka ve filmu září Olaf Fjord, německý herec severského původu, a Ita Rina, bývalá miss, kterou proslavil právě český film.

Tvůrci sami o Erotikonu mluvili jako o „naturalisticky odvázaném popisu člověčenství“, ovšem naturalismus se ve skutečnosti ve filmu nikterak neobjevuje. Dějově na tom Erotikon není nejlépe. Bohužel následuje tradici červené knihovny, kategorii béčkových románů. Ve filmu se to projevuje tak, že je plný často šílených zvratů. Ovšem příběh není to, na čem Erotikon staví. Jeho kvality jsou jinde. Než se ale dostanu právě k nim, přece jenom představím dějovou linku. Snímek začíná jedné deštivé noci, kdy na zapadlé nádraží přijíždí světácký elegán George. Dobrácký nádražák mu poskytne nocleh, ale musí znenadání odjet. George toho náležitě využije, svede totiž nádražákovu dceru Andreu. Následně odjíždí, ale románek na jednu noc má své následky. Andrea je těhotná. Otec skutečnost oznámí Georgeovi, který mezitím žije s vdanou ženou. Jediné, na co se zmůže, je, že pošle peníze. Andreino dítě se však narodí mrtvé. Uplyne nějaký čas a Andrea se dostane do další nebezpečné situace. Je málem znásilněna, ovšem zachrání ji Jean. I když se vezmou, Andrea znovu podlehne Georgeovi...

Jak už z výše uvedeného textu vyplývá, kvalita Erotikonu je mimo jiné v jeho obrazové stránce, na čemž mají zásluhy Hackenschmied i kameraman Vích. Dále tkví kvalita v práci s leitmotivy, dynamice filmu a v neposlední řadě ve vnitřní dramaturgii. Erotikon je vlastně parfém, velice důležitý motiv filmu. To parfém je oním danajským darem, to parfém je nám ukázán v okamžiku, kdy je Andrea definitivně zlomena a svedena. Zvonění telefonu symbolizuje náhlý odchod nádražáka, opuštění dcery a nechání Andrey napospas mladému nocležníkovi. George charakterizuje jeho kufr, tedy přesněji nálepky na jeho kufru. Značí jeho světáctví, jsou svědkem jeho nespočtu dalekých cest. Kufr je také symbolem dýchavičné atmosféry, neustálého cestování odněkud někam. Samotná milostná scéna má svůj erotický náboj. Vidíme jen tváře, ale právě v nich se zračí vášeň a touha. V tu samou dobu se milostná scéna střídá se záběry na otce, který se chlubí zapalovačem, jímž ho obdaroval George. Zapalovač – symbol ohně, jiskry, svedení. A ještě něčím je popisovaná scéna ikonická. Vidíme dvě kapky, které volně stékají po okně a které se nakonec spojí v jednu. Tyto všechny předměty dodávají filmu vnitřní napětí. To je přítomno především tehdy, když se ve scéně zdánlivě nic neděje. Jenže Machatému stačil jeden statický záběr na předmět, který něco symbolizuje, a diváka dostal.

Machatého způsob natáčení je typický. Jeho filmy jsou díky spolupráci s kameramany vyznávajícími podobný styl svým vyzněním rovněž podobné. Ať za kamerou stál Heller, Vích nebo Stallich, pokaždé má snímek shodné prvky. Melodramata oplývají jakýmsi sentimentem, kterému dopomáhají nedoslovná, rozmlžená kamera, náznaky, metonymie uvnitř záběrů. Málo konverzace, naopak lyrické pojetí, to jsou další znaky Machatého filmů. Zde můžeme spatřit také inspiraci sovětskou kinematografií – záběry na ubíhající dráty dynamizují scénu v podobném duchu jako u Sovětů. I když film obsahuje několik dějových nonsensů a obecně jeho děj nestojí za moc, osobitý přístup Machatého spolu s pověstí něčeho zakázaného z Erotikonu udělal nezapomenutelný snímek, který se ani ve světové konkurenci neztratil a neztratí.