RECENZE FILMU

Co je Equilibrium? Látka fungující jako sedativa? Prostředek, který zabrání čtvrté světové válce? Nebo ďábelský nástroj nového typu diktátora?

Equilibrium je všechno. Kdo ho nepřijme, je zatracen. Cítit v Librii, to je jako být Židem v roce nejhoršího nacistického teroru.

Libria je město. Město chladné a bezcitné. Proč? Protože lidé v něm jsou přesně takoví. Když do něj poprvé vstoupíme, režisér Kurt Wimmer nám ukazuje realitu, která všechny dosavadní totalitní režimy předčí. První pohled na betonové město a mrtvé lidské tváře nám připomenou jistou knihu od Josepha Hellera. Jenže v Librii není prostředkem moci jen zákon nebo Hlava 22. Všichni lidé (tedy kromě rebelů) si pravidelně vpichují látku Prozium, která je zbavuje všech citů. Všichni, kteří se režimu postaví, budou odsouzeni za zločin cítění - a upáleni. Orgán spravedlnosti zde vykonávají klerici. Kdo to jsou? Ti nejlepší z nejlepších, nechladnější z nejchladnějších.

Přesně takový jako John Preston (Christian Bale), nejlepší z kleriků, který nechal zatknout a popravit svoji vlastní ženu a až do jednoho drobného incidentu si ani neuvědomí, co vlastně udělal. Vždyť ani neví, co je to cítit. Dokonalý vycvičený zabiják precizně ovládající umění gun-kata (ano, zde se autor opravdu zachoval jako prachsprostý kapsář, vybírající nápady ze zásob bratrů Wachovských) nic takového ani nepotřebuje. Poté, co zabije svého „nejlepšího“ přítele a pracovního partnera ze stejných důvodů jako svou ženu (charismatický Sean Bean je přistižen při čtení poezie ve zchátralém kostele), zatkne jeho přítelkyni (lehce křečovitá Emily Watsonová), zděsí se nad bezcitností svého syna, který jde v jeho šlépějích na cestě stát se klerikem a nakonec omylem rozbije svou ranní ampulku Prozia. A pak se události vrhnou jasně daným směrem. Rozerván mezi věrností k režimu, ve kterém žil celý život, a zakázanými emocemi k smrti odsouzené vězeňkyni, se snaží udržet dojem toho, že se vlastně nic nestalo. Jenže po jedné ztracené dávce následuje další a John zažívá svoje první pocity, které ho přímo zavalí. Tajně se přidá k organizaci rebelů a je přemluven, aby zabil Otce, vůdce celé Librie. To ovšem ještě netuší, že se stal jen částí skládanky někoho, kdo stojí ještě výš…

Ano, lidé pod účinky Prozia jsou přesně jako stroje. Ano, Christian Bale mluví, vypadá a chová se jako Neo. Ano, film má stejnou pointu jako Matrix. Ale pozor! Ne, není jeho napodobenina.

Equilibrium má svoji originální myšlenku, i když ji mnozí budou považovat za vlasy přitaženou. Ale kdo by se ještě před několika lety nevysmál myšlence, že žijeme v počítačovém programu? Existuje teorie, že nebýt Matrixu, stalo by se Equilibrium hitem. Nepopírám to, ale bojím se, že příliš mnoho nápadů by se ve filmu vůbec neobjevilo, protože od začátku až dokonce tam nacházíme spoustu věcí, které jsou z Matrixu opsané bez větších okolků. Je sice pravda, že boje jsou tu tvrdší a krvavější, že Preston se tváří ještě drsněji než Neo a nálada je ještě temnější než ve městě strojů, ale nic z toho by asi nestačilo. Jenže myšlenka, že jednou budeme muset budovat tajné pokoje, abychom uchránili obraz Mony Lisy nebo jeden z výtisků Bible, je krásně tragická. Osobně se mi chtělo plakat u Beethovena stejně jako Johnu Prestonovi. A při scéně, kdy se mu do náručí vrhne štěně, které má být „vyhlazeno“, se mi slzy nahrnuly do očí už opravdu. Překvapivě ani jeden z těchto momentů není až tak příliš patetický, jak by se mohlo zdát. Kdo chce uvěřit, uvěří všemu. Nejsem si jistá, jestli mi rychlé střídání akčních a citových scén připadalo jako jeden z kladů nebo záporů, ale soudím, že to k tomuto typu filmů asi patří.

U Christiana Balea si také nemůže být nikdo vlastně jistý, jestli hrál dobře nebo špatně, protože výrazy jeho tváře se omezují pouze na tvrdý, tvrdší a nesmiřitelný (když opomeneme poslední záběr filmu, kdy se poprvé objeví náznak něčeho, co bychom mohli nazvat pokusem o úsměv). Emily Watsonová je ve filmu vlastně téměř zbytečná a funguje snad jen jako ozdoba, protože kdyby scénárista chtěl, jednoznačně by si vystačil s Johnovou popravenou manželkou. Zalkala jsem ale ve chvíli, kdy se ze scény vytratil Sean Bean. Jako jedinému bych v Equilibriu ty city opravdu uvěřila a věta „našlapuj lehce, neboť chodíš po mých snech“ se stala mým oblíbeným epitafem.

Ve všech ohledech je to pravděpodobně film průměrný s několika světlými okamžiky. Jenže skutečnost, že jsem byla schopna rozebírat teorii světa bez citů ještě několik hodin, mě přesvědčila, že v Equilibriu se skrývá něco víc než jen matrixovská kopie. Vždyť totalitní systémy už jsme v historii viděli mockrát, krutost a bezcitnou moc pod rouškou míru ideálního světa také. Tak proč bychom se nemohli zamyslet nad tím, že by mohlo nastat ještě něco horšího?

U tohoto filmu se smát nebudete, ale když ho zhlédnete až dokonce, pravděpodobně vás napadne jedna z těchto čtyř otázek: - „Co to bylo za slátaninu?“, „Skvělá akce, kdy bude další?“, „Autor má příliš divokou fantazii, ne?“ nebo „Čeká nás někdy něco podobného?“ Každopádně Equilibrium stojí za zhlédnutí, ať už jako zábava nebo podnět k zamyšlení.