RECENZE FILMU

To jsem si zase dal. O Enderově hře se mluví především v souvislosti s tím, že autor předlohy se ukázal být přísným homofobem a ještě mu nedošlo, že není dobré pro byznys, když to přespříliš ventiluje na veřejnosti. Ono je to v podstatě jedno, protože adaptace kultovní sci-fi mormonského klasika Orsona Scotta Cardse se queer tématům nevěnuje, pokud po nich vyloženě nebudete pátrat (ovšem v takovém případě jsou k nalezení i v reklamně na Ramu).

Novinářské projekce mají tu nevýhodu, že na nich, zvlášť u mainstreamových filmů, vždy bývá plno a cítíte se provinile, když máte během dějových zvratů tendenci vykřikovat "ale to snad ne!" tak hlasitě, jak vám to jen hlasivky umožňují. Bohužel takový film je pro mě Ender a upřímně pro mě není rozdíl, že kdybych četl knihu, chápal bych údajně zobrazené spíš. Možná že znalost knihy by pro mě výsledek učinila snesitelnou ilustrací, jistě však ne kvalitním filmem.
Už dlouho jsem totiž neviděl něco tak hloupého. A to jsem viděl Po zániku Země. A pozor - minulý týden jsem byl na Kameňáku 4!
Proto kašlu na SPOILERY! a všechno vám to prostě řeknu, protože na tom filmu není zajímavého nic (režie Gavin Hood, tak asi tak) než to, jak hrozně je hloupý a jak strašně moc tím alespoň mě rozčiluje. Takže poněkud netypicky v recenzi prostě převyprávím děj. Pokud vám z toho půjde bude něco nejasné, nepanikařte. Značí to, že jste zcela při smyslech.

Máme tu bandu hmyzáků, co chce zničit Zemi. Bohužel pro ně a bohudík pro nás jsou ve stylu Dne nezávislosti a Avengers napojení na centrálu, tedy královnu, kterou když Gándhí Kingsely zlikviduje, celá armáda končí mrtvá a poražená.
Čímž se hmyzáci stávají naprosto pominutelnou hrozbou, protože vždy stačí prostě najít královnu a zabít ji - zvlášť když vím, kde se královna (dokonce všechny královny) skrývá a mám zbraň, která dokáže zničit celou planetu a všechny královny jednou ranou. Správně? Špatně!
Celá Země od té chvíle žije v hysterickém strachu z návratu hmyzáku, informace o existenci královen se před veřejností tají a Gándhí musí z nějakého důvodu předstírat, že zemřel. Hmyzáci se zatím chystají na nedaleké planetě (zřejmě) k odvetě. A vůdcové světa vymyslí, že nejlepší způsob, jak jim čelit, je cvičit děti ve schopnostech vojenské strategie a nenávisti vůči všem. I když není vysvětleno, jestli i ostatní cvičenci mají mít nějakou funkci, nebo jsou zde jen coby nutná konkurence pro toho jednoho, jejž všichni adresují jako brilantního génia, stratéga a vyvoleného.

Několikrát tato taktika nevyšla a děti se prostě nevyvedly, ale Asa Butterfield už musí být ten pravý. Tento dvacet kilo vážící klučina s kungfu schopnosti je tedy naverbován a Harrisson Ford dělá vše proto, aby z něj vychoval magora. Cvičí jeho a onu okrasnou skupinu dětí ve věcech, jež nemají v boji s hmyzáky žádné opodstatnění, například v boji jeden na jedno ve stavu beztíže. Udržuje Asův nezdravý vztah s vlastní sestrou na nebezpečně perverzní úrovni a tvoří pro něj digitální hry, na nichž se dá procvičit... něco.
Harrison Asovy věří. Za boha nechápu proč. Je uchvácen jeho taktickými schopnostmi, ačkoliv nám divákům Asa žádné nepředvede. Je zde několik scén majících za úkol demonstrovat chladnokrevnost/logiku/pohotovost hrdiny, vždy však na úrovni banalit vyžadujících sotva nadprůměrnou inteligenci.
Asa je povyšován a povyšován, aby přicházel do kolektivu neustále hloupějších dětí, jež sice teoreticky prošly stejným výběrem, tedy jsou výjimečné a inteligentní zhruba jako on, ovšem vždy se chovají jako banda puberťáků na střední škole a Asu zas a znovu šikanují. Samozřejmě krom rasových a genderových stereotypů, to jsou klaďasové.

Abych příběh zkrátil, Asa si mezi spolužáky vypracuje autoritu a podaří se mu v simulovaných bitvách vyhrávat jednu bitvu za druhou. Nakonec ho však Harrison podvede. Namluví mu, že další bitva bude opět součástí simulace a Asa hmyzáky zcela vyhubí. Přičemž však tentokrát nejde o simulaci. Veškerá naděje lidstva je tedy vložena do rukou kluka, který chtěl už dřív s výcvikem seknout, protože ho měl plné zuby (a Ford to ví), takže klidně hrozí reálné nebezpečí, že nějaká simulace mu bude u skafandru, a když ji přímo záměrně nezkazí, tak do ní alespoň nedá vše.
Proč to všechno? Fanoušci knihy řeknou, že vojenští velitelé na sebe nechtěli vzít tíhu za genocidu celé jedné rasy, tak vycvičili dítě schopné překonat své svědomí, jež to udělá za ně. V simulaci, kdy neví, že to dělá? Dává to smysl? Jistěže ne. Pokud se budoucí generace řídí podobnými morálními a etickými kodexy (jakože asi ano, když se zdráhají genocidy), jen těžko by za polehčující okolnost považovaly podvedení dítěte směrem k jejímu vykonání.
Kdyby alespoň Asa přišel s nějakou brilantní taktikou, kdy bychom mohli pochopit, že jedině on mohl stát v čele armády. Jenže co on vykoumá? Proč mu celý velín začne tleskat, že vymyslel, něco, co za půl století nikoho nenapadlo? Inu Asa obětuje celou flotilu a vystřelí na planetu hmyzáků onu dříve avizovanou jednu střelu, která vše živé, především všechny královny, zabije. A tím prostě hmyzáci pochcípají. Bravo! Kde byl Ender během obléhání Stalingradu?

Takže si to shrňme. Speciální výcvikový program, trvající padesát let, založený na "šlechtění" dokonalých dětských vojáků (přesně jednoho vojáka a dětí, které jsou přesvědčovány, že mají také naději stát se hrdiny, ačkoliv tu jsou podle Harrisonova chování jen proto, aby měl být Asa na koho naštvaný) vyeskaloval v to, že tento nejvyšlechtěnejší generál rozkázal vystřelit na planetu superbombu a tím ji zničit.
Stálo to miliony miliard, tisíce lidí přišlo o život, mnoho dětem bylo ukradeno dospívání a na Zemi to bude logicky vnímáno jako strašlivý morální prohřešek proti veškeré etice. Ale hádám, že to za to stálo.
Končí tím film? Jistěže ne. Ukáže se, že Asu už od dob jeho pobytu na měsíční základně, tedy od úplného začátku, volá hmyzácká královna, jež náhodou sídlí vedle ubytoven, kde je Asa později na jiné planetě ubytován. Povedlo se jí nahackovat jakousi hru sloužící k Asově výcviku. Ano, opravdu. Není vysvětleno, jak tato královna věděla, na koho konkrétně z celé základny plné dětí se napojit ani proč tak činí. Asu ale trápí vědomí genocidy, vezme královnu, dá se povýšit na admirála a ve vesmírné lodi vyrazí sám napříč vesmírem hledat jí nový domov.

To bychom měli hrubé odvyprávění děje filmu tak nesmyslného, až mi to přišlo odzbrojující. Jenže nefunkční premisy přece nedělají špatné sci-fi! Bohužel osobní rovina Endera je tak sterilní, že nedovoluje začít emocionálně cítit tíži hrdinova údělu, což by měl být asi středobod příběhu. Vůbec s vykreslováním charakterů si Hood hlavu nelámal a očividně se soustředí na tezovité přeříkání myšlenek knihy, ne budování uvěřitelných vztahů. Chladná interakce Forda a Asy, kdy vlastně ani netuším, co jeden k druhému cítí, budiž příkladem. Ono hodně vysvětluje, že předloha se (prý) odehrává na poli let a film měsíců. (Aby nebylo třeba hledat víc dětských herců.)
Opět se potvrdilo, že jediný, kdo dokáže Hanse Zimmera vykrádat víc než Hans Zimmer, je jeho "žák" Steve Jablonsky, který přichází se stereotypně vznešeným sountrackem podtrhávajícím nepřesvědčivý patos snímku.
Nevím, jestli si Enderova hra chtěla hrát na sci-fi ze staré školy, ovšem tyto snímky vždy spojuje silná myšlenka a jasný názor. Ender se jen utápí v moralitách, aniž by je vlastně dokázal definovat, odůvodnit a obhájit.

Asi se sluší podotknout, že mnoho jiných recenzentů Hru chválí. Sám jsem se tomu velmi divil, protože po zhlédnutí jsem si byl jistý tím, že tohle u publika pro obecnou debilitu musí propadnout. Tak nevím.